Vzpomínky z dětství
Náš malý domek č. p. 18 v Újezdě u Průhonic se nacházel ve středu obce pod návesním rybníkem. Domek, jinak „rodné hnízdo“ byl dřevěný z trámů kladených na sebe a vymazané spáry hlínou. Podlaha též byla z udusané hlíny. Vazba střechy byla z krovů s tak zvanými hambalkami, které krovy spojovaly, a střecha byla pokryta došky, které tvořily metrový okap. Ale že to bylo úzké, dosáhl dospělý člověk ze země na střechu. A tady jsem se v tom hnízdečku 29. května r. 1890 narodil a spatřil světlo světa. Tehdy ještě nebyla silnice, byla cesta mnohem nižší a jezdilo se pod splav. Skrz náš dvoreček byla strouha a voda z rybníka jí protékala, tak ta strouha byla i u domku č. p. 19. U nás doma jsme chodili do chléva po kamenné lávce. Strouha šla dále přes sousedovu zahradu zamířena na strouhu ze splavu. Na nynější louce pod č. 17 byly ještě další rybníky, ovšemže menší než návesní a táhly se odděleny cestou až k nádržce mlýnu majitele rodu Koníčka.
A jak jsem žil jako dítě v tom bezstarostném prostředí, vzpomínám si, jak jsem chodil s babičkou z matčiny strany otci s obědem ke studánce do Průhonic, kde otec můj, vyučen zedník, pracoval na zámku a jinde. Tou dobou se také stavěla silnice přes obec v létech 1895-1896 a jsem všeho pamětliv, a to jak se naváželo, jak se dělal most u splavu, jak tady dělníci Páris a Pytelka z Křeslic dělali strouhy podél silnice. Do Červenkové hospody /později Růžičkové/ byly čtyři schody, při stavbě silnice se vyrovnaly zároveň, takže schody odpadly. Tato hospoda byla stavěna v létech 1887, to se moje nejstarší sestra Růžena narodila.
Dále ten rok byla zakoupena a postavena kamenná zvonička. Bývalá zvonička dřevěná stála na místě mezi č. 2, to byla Kocourkova chalupa /později Jana Drahoráda č.36/ a hořejší hospodou č. 3. Tam se vždy na tom plácku odbývaly dětské hry, komedianti tam stávali, až se jednou stalo, že majitel usedlosti č. 2 se oběsil, byl to notorický alkoholik Václav Kocourek a Drahorád Jan byl majitelem hospody, tak hospodu prodal a chalupu č. 2 koupil. Bylo to staré stavení dřevěné pod došky a strčené dozadu do dvora. Tak nový majitel stavěl nové domovní stavení v roce 1905 podél silnice a dostalo č. 36. To místo, kde jsme si kdysi hráli, připadlo k hospodě a na kuse toho bylo přistaveno přísálí, tj. ono místo od sloupu k šatně, co bylo zastavěno po velkém požáru, který byl založen v říjnu před havelským posvícením v r. 1932. K vysvětlení onoho založení požáru dojdeme postupně.
Bývalá zahrada, která patřila k usedlosti č. 2, byla již dříve rozparcelována, která měla i zeď z kamene podél silnice a stojí na ní domky Suchopár č. 13, tam býval i lom kamene pro domácí potřebu, dále Bíbrdlík Čeněk č. 35, Stoklasa Jan č. 33, Votýpka č. 40, Borovička Ant. č. 41, Kocourek Frant. – řezník čís. p. 42 , Žák Antonín č. p. 44, Čermák Jos. č. p. 9 stavěl Václav Procházka z Hoř. Měcholup /nazvaný prasečkář/ a Lízner Antonín č. 43. Tyto domky byly stavěny č. 13, 35, 33 v době mého dětství, č. 40, 41, 42, 43, 44 a 9 v roce 1908-1910.
Jako malý chlapec vzpomínám, že byl výměnek zesnulého Jos. Kulhavého stavěn v roce 1896, býval tam také povrchový lom. Stavěl to můj otec se strýčkem Jos. Smolíkem a jeho žena jim přidávala. Jejich domek býval naproti nám přes silnici. Později byl prodán a zas jej koupil strýček Toník – otce bratr. Náš domek otec podezdíval kus po kuse na maltu z kamene a z cihel tak zvaných „aušusu“ na třikrát. My jako děti jsme běhaly při něm a stalo se jednou, když matka pekla lívance a nesla je otci k svačině, že moje mladší sestra Tonička zůstala bez dozoru a od plotny na ní chytly šatečky. S tou popáleninou na tělíčku také hodně zkusila. Podruhé zas, když otec dělal podezdívku a byl na sáhovém lešení, Tonička lezla po koze přibyté svlaky nahoru a šatičkami chytla za svlak a zůstala viset, až spadla a zlámala si ručičku. Nepamatuji se kterou, jenom si pamatuji, že jí odvezl chalupník Řehák s maminkou na bryčce do obce Žabovřesky, až za Zbraslav, k Jos. Vejvodovi, který tou dobou léčil zlámaniny a vymknutí údů, jinak lékař nebyl, ale těmto věcem rozuměl mnohem lépe než lékař. A pak tehdy byli lékaři hodně drahý, že si nemohl chudý člověk pozvat lékaře do bytu na léčení. Když už otec končil podezdívku, to mě bylo 8 roků – r. 1898, to již jsem tehdy od otce chytal cihly na štítě ze zahrady. Ve stáří deseti roků to již jsem dával mazanici na půdu na strop. Dole na zahradě jsme měli takovou vysokou hrušku, ale česat tam žádný nelezl, až když hrušky spadly, tak jsme je sebrali a po pečení chleba jsme je hodili do pece sušit. Sušené hrušky dávala maminka do pytlíku a věšela na trám v sednici a pak se z nich strouhala prachanda na škubánky. Švestek jsme měli na zahradě dost, ale z těch se vařila povidla a sušily se v sušárně u Koníčků u lávky, kde sušárna ještě stojí. Takovýmto způsobem se dříve zpracovávalo ovoce až do konce devatenáctého století. Naše zahrada tehdy ještě nebyla řádně ohrazena, samé strouhy vymleté od vody, až teprve v mém dětství začal otec s úpravou terénu a roubováním stromů. Dříve se ještě roubovalo do rozštěpu, zamazalo červenou hlínou /jílem/ a obalilo se to mechem, aby to udrželo vláhu. Tak to dělával můj otec při šlechtění v mých dětských letech.
Za naší zahradou byla panská zahrada, vysázená byla vzrostlým a dobrým stromovím, ovšem jenom hrušněmi a jabloněmi. Bylo tehdy již dost dobrých a mrazuvzdorných odrůd. Pamatuji se dobře, když jsem chodil do školy, můj kamarád školák byl synkem hraběcího zahradníka a nosil mi ovoce ještě v dubnu a květnu. V mém dětství jsme běhali bosi i do školy, tím jsme také byli otužilí na chůzi. Chodil jsem od osmi roků stavět kuželky pp. učitelům ve všední dny 2x týdně, v neděli pak jsem stavěl kuželky domácím hostům. Učitelé sem chodili z Čestlic a z Průhonic, kteří hráli honér, bulku a vytloukanou. Domácí hosté pak hráli šňůru a sázeli na stranu. Tak jsem se pomáhal živit rodičům od dětských let. V době školní úlevy jsem chodil do práce ke dvoru a na hony v létě na koroptve. Dále jsem, jako všechny děti, chodil na sbírku obilí a na trávu. Byli jsme se stavbou finančně zatíženi, neboť dříví na stropy a vazbu, dále tašky a veškerý stavební materiál stál dost peněz a to ještě otec staré dříví krovové šetřil na stranu souseda, tam že může býti menší okap. Matka moje aby sehnala peníze dohromady, prodala zlaté dukáty, které měla na černé hedvábné blůze a pak ještě prodala peřiny a 300 zlatých jsme měli vydluženo od p. Rezka /žida/ obchodníka z Průhonic. Byly jsme čtyři malé děti, já a tři sestry, jedna starší, dvě mladší mne a babička z matčiny strany. Když můj otec odváděl dluh p. Rezkovi, tak si ani úrok z půjčených peněz nevzal. Říkal – někomu půjčím peníze a on mi nedá peníze ani úrok. Takový to byl poctivý žid. Jeho obchod byl v domě tam co má obchod p. Škoda. Byl to velký obchod a to pekařství, řeznictví a smíšený obchod. Syny měl dva řezníky a jednoho profesorem ve Vídni. Ten profesor z té Vídně také mého otce přešetřoval, když byl jednou v době dovolené na letním bytě. My jsme byly ještě tehdy malé děti, když se otec rozstonal, chodil pracovat do Karlína na školu a to se ještě dělalo ráno od šesti do večera do šesti. Celkem jedenáct hodin denně. Otec tehdy zmoknul a v práci nastydl a rozstonal se na zápal plic. Tehdy ho léčil MUDr. Balcar a moje matka donesla i léky k tomu p. profesorovi, který říkal, že ty léky jsou správné. Tehdy otec ležel dvacet tři týdnů, o sv. Václavu nosil zimník a ještě mu byla zima na sluníčku. Tak se konečně šťastně z toho vystonal.
Mívali jsme stále nějaký ten kousek pole v pachtu, drželi jsme si krávu, kozu a na podzim na chrásty vždycky otec koupil nějakou tu jalůvku a pak jí na jaře tlustou prodal nebo prodal krávu vytelenou a tak se ty dluhy splácely. Jedenkrát se stalo, že matka byla v Říčanech na trhu a strýc matky bratr byl řezník, koupil jí tam hezkou jalůvku, takovou černou straku. Když jí maminka vedla domů, měla natočený provaz na ruce a v blízkosti té Šerákovy cihelny v Kuří potkala maminka komedianty s vozy. Jalůvka se lekla, skočila přes strouhu do pole, maminka nebyla na nic připravená, provaz měla otočený okolo ruky – padla a zlámala si ruku. Prase jsme mívali každý rok. Za mých dětských let se zedničina dělala tak do všech svatých a na jaře se začínalo až po Josefu. To otec vždycky na zimu koupil pytel mouky, to se jezdilo handlovat do mlýna až na Kamenný přívoz. Jely obyčejně dva, tři povozy ráno ve 4 hod. a přijely pozdě večer. Později potom jezdily do Karlína k Roucovi, to bylo v mém útlém věku. Na těchto malých mlýnech mleli mouku více černou, a tak to nevymílali. Za to jsme si pochutnávali na domácím chlebě od Koníčků. Pekla jej pí. Koníčková v peci jednou v týdnu a stál bochník 40 krejcarů. Za ty peníze dělník pracoval u dvora celý den, později měli 60 krejcarů, to už jsem měl úlevu a vodil jsem vola v plečce nebo v ledkovači.
A tak ubíhala doba mých školních roků a bylo třeba se poohlédnout po nějakém místě na učení. Chtěl jsem se učit řezníkem, otec říkával – to je třeba do toho mít peníze a ty je nemáš! Truhlářem se mě nelíbilo, černé řemeslo /zámečník apod./ špatně prosperovalo, tak otec rozhlédnuv se kolem, uznal, že bude nejlépe, když se půjdu učit zedníkem, že budou hned peníze. Tak jsem dokončil poslední rok učení ve škole a stavěl kuželky ještě dále, snad až do plných sedmnácti let.
Roku 1902 se u nás založil hasičský sbor, otec můj byl také činným členem sboru, ačkoliv můj otec – František Smolík, tesař č. 21 – Růžička František byli činnými členy sboru v Průhonicích, kde byl založen has. sbor již roku 1885.
U naší trojtřídky stála tělocvična /turnovačka/ a my jako kluci jsme po ní lezli. Až v pozdějších letech, když už byla chybná, tak se rozbourala. U nás hasiči se stříkačkou cvičili u rybníka, se žebříky u Procházků /dříve Chlebnů/ č. 9. My, jako kluci, jsme byli stále u nich. Já jsem chodil po členech s oběžníky na schůze nebo na cvičení. Tehdy také blesk zapálil ve Štítě domovní a v Křeslicích byla založena stodola, která vyhořela. Bylo to snad v jednom týdnu. Stavěl to tehdy stavitel Brebta z Pankráce a můj otec tam dělal. Dříví na vazbu bylo posláno ze Štýrska z pily /z Kalvanku/, kde měl býv. majitel Arnošt Sylva Tarouca kus svého majetku. Nechci se podrobněji již teď o tom rozpisovat, až v později, kde se bude jednat o založení dendrologické společnosti a jednoho nejkrásnějšího parku v celé Evropě-Průhonicích.
Vzpomínka na dobu mého učení
Počátkem měsíce července 1904 mě otec vzal sebou do Prahy, že mě najde místo na učení zedníkem. Tou dobou se v Praze také tolik nestavělo, bytů bylo všude přebytek, hnedle v každém domě bylo návěští, že je tam levný byt k pronajmutí. A tak jsme s otcem chodili, až jsme přišli pod vinohradskou vodárnu na stavbu jednoho rohového domu. Bylo to v Jungmannově třídě proti náměstí krále Jiřího, z druhé strany proti parku v růžových sadech. O něco níže směrem do vnitřní Prahy bývala stará porážka, kde říkali „Na Cikánce“. Jinak v celém tom prostoru byly tam vzrostlé stromy, studánka s velmi dobrou pitnou vodou a táhlo se to až do Mánesové ulici proti Riegrovým sadům. Říkalo se tam kanálská zahrada. Tam jsem nastoupil do učení a jenom z důvodů těch mě přijmul p. stavitel Šulc Josef, že jsem měl pěkné vysvědčení. Stavitel můj byl starý, ale hodný, měl ještě jednoho k sobě, který přijímal cihly a písek apod. Postavilo se to pod střechu a omítalo se, až to zamrzlo. Tou dobou mi otec našel i byt, abych mohl na večerní do školy. Na večerní hodiny, to bylo psaní a počty, jsem chodil pod vinohradský kostel vedle radnice, v neděli na kreslení jsem chodil do Jablonského ulice blízko pivovaru. Byly to cesty mrzuté, pěšky za každého počasí. Ráno v neděli již jsem chodil v 6 hodin z domova. Byl jsem na bytě u p. Frant. Suchého v Čelakovského ulici. On byl vyučený pekař, byl v Uhříněvsi, dělal sluhu v „Právo lidu“. Ráno chodil ve čtyři z domu neb on rozvážel noviny. Jeho paní byla z Kostelce nad Č. Lesy, měli dvě děti. On přinášel domů různé noviny. Jinak jsme chodili spolu dlužit si knihy ke čtení do Typografické besedy do ulice ve Smečkách. Dále byl politicky organizován ve straně sociálně demokratické. Tou dobou se dělaly demonstrace za všeobecné, rovné a tajné právo hlasovací do voleb poslanců zastoupených na říšské radě. Chodil jsem s ním demonstrovat, na schůze, policajti a dragouni z Karlína nás rozháněli. Jednou se stalo, bylo to počátkem listopadu, že nás hnali na koních a to i stříleli, tehdy zastřelili sklenářského učedníka Jana Hubáče, na rohu Příkopů a Havířské ul., kluka jako jsem byl já. Nás tehdy ty kordony jízdní policie zahnaly přes most na Malou stranu a my přes Smíchov a Podskalí jsme se tehdy dostali na byt na Vinohradech až ve dvě hodiny v noci. Brzy zjara jsem šel se podívat do stavby, jestli začneme, ale byl jsem nemile překvapen, když jsem zvěděl, že můj p. stavitel v zimě zemřel a že to dodělává stavitel jiný a ten mě nevzal do učení. Tak jsem byl nucen hledat si místo jiný a to už sám. Na další učení mě vzal stavitel Pankrác Rokos, ten bydlel u vinohradského pivovaru. Stavbu měl za vinohradským kostelem sv. Ludmily, proti městskému divadlu, které se teprve stavělo, ovšem že již bylo pod střechou. Tam sem chodil asi tři měsíce a byl konec, ale za jakých okolností? Stavbyvedoucího tam dělal pan mistr Koníček ze Žižkova. Byl pajdavý na nohu, protože ho dělníci za jeho dobrotu shodili z přízemí do sklepa. Tak to byl „pajdavý koníček“. Jedenkrát mě poslali dělat ke zdi, že nemají sami co dělat. On když mě viděl, že jsem u zdi, tak mě zavolal k sobě a začal mi vytahovat uši a ptal se, proč to nedělám a koho budu poslouchat. Koukal jsem se mu dostat ze spárů a řekl jsem mu, jestli na něj přivedu otce, že mu přerazí tu druhou hnátu. A už jsem tam víc nesměl. On pan mistr rád bral, a kdo u nich prošel skrz kuchyň, tak to bylo dobrý. Jeden učeň se učil již třetí rok, v pondělí nikdy nedělal a měl to vždycky placený. Tak jsem šel do kanceláře, aby mě pan stavitel dal na jinou stavbu a on nic neměl, tak mě dal pár řádků a já mazal za tři čtvrtě roku hledat si další místo. Můj první stavitel Josef Šulc bydlel na Letné za vodárnou č. 184 a já tam dost často chodíval čistit kamna nebo něco jiného dělat. Dcera nejstarší Márinka měla potravinářský obchod. Nejstarší syn František byl zaměstnán jako stavitelský kreslič u architekta Weira ze Smíchova. Tou dobou to byl velký prachař, měl pro sebe pár kočárových koní a několik domů. Měl dva domy na nábřeží a dva proti dvorečky ve Vojtěšské ulici. Tehdy jsem se místa nahledal a né o místo zavadit. Toho kresliče jsem také nemohl nalézt, tam na domě firma nebyla a číslo domu jsem nevěděl. Proto jsem chodil dům od domu a hledal tu stavební kancelář, až jsem to konečně našel. Ten architekt neměl stavitelskou koncesi, třebaže kreslil plány a projektoval hlavní vchod hospodářské výstavy. Tak jsem prosil pana asistenta, jestli by u nich nebylo místo, tak říkal, že mají bouračku v páté čtvrti, že bych mohl zatím škrábat cihly a dělat takovou nádenickou práci, než se začne zdít. Byl jsem tomu velice rád.
Naproti přes Dlouhou třídu byl pivovar u „Zlaté štiky“, kde bylo pivo za deset krejcarů litr a za jedenáct krejcarů to bylo s přídavkem. To už ho bylo 1 1/2 litrů dobrého piva. Nebo byl výkroj šunek u uzenářů. Za tři krejcary toho bylo bez vážení toho tlustého od šunky, že toho měl jedlík na svačinu i oběd dost. Tou dobou už jsem byl na bytě u pí. Vilímové v Klicperově ulici, protože u Suchých byl byt jednotlivá místnost a tři malé děti. Zde byly byty větší a nás bylo až 6 lidí na jednom bytě. Také jsem tam vzal sebou Jaroslava Medřického z Kateřinek, učil se na Příkopech a pak jel s panem stavbyvedoucím Vaníčkem na stavbu rakouskouherské banky do Pardubic. Tak zas tam byl se mnou kamarád Tonda Smolík, učil se tesařem. Do školy jsem na večerní již nechodil, jenom v neděli na kreslení a to do Hostivaře. Na stavbě jsem prospíval, měli mě všichni rádi. Pan mistr byl z Nebušic, jmenoval se Mika. Druhý mistr se jmenoval Dočekal. Ten byl od Mladé Boleslavi a byl také hodný. Na tom roháku byla věž. Byla 22 m vysoká, z půdy byla natřena červenou barvou. Když byla hotova, tak se architektovi nelíbila a dělali k ní znovu lešení dva lešenáři a natírala se světlezeleně a veškeré výstupky /římsy/ se dělali pozlátkem. Přišel lakýrník, říkal, že je vítr aby mu dal kluka. To jsem byl vždycky já. Nejdřív to natřel takovou žlutavou tekutinou a pak na to nanášel takové malé knížečky pozlátka a přejížděl to suchým štětcem. Ta knížečka tehdy stála 1 korunu nebo 50 krejcarů, já mu držel plášť, aby mu to pozlátko nebral vítr. Bylo nás tak učedníků více. V poledne, když bylo teplo, byli jsme všichni na věži. A to jsme viděli z věže do věže konviktu, kdy mávne tím praporkem a to už čekal na hradbách dělostřelec, který dal salvu, a to bylo správně dvanáct. Tady ty stavby prováděl stav. Depard. Ten měl kanceláře v uličce „Černé“ blíže Myslíků v Myslíkově ulici. Večer, když bylo po práci, tak jsme chodívali někam si lehnout na plac, tou dobou bylo ještě hodně nezastavěné plochy. To byla celá kanálská zahrada nad vinohradským divadlem, to bylo Seidlovo pole co stojí hasičský dům. Dále byl nad národním domem kravín, nezastavěná plocha u vinohradské vodárny a mnoho jiných. Tehdy se držely slavné pondělky, všude dobrého piva dost, byla Josefská slavnost, Fidlovačka v Nuslích, v Holešovicích „Štrozok“ a Václavské posvícení. Hodně bylo veselo v pivovaře u Rozvařilů, U Vorlů, u Wězlů na Karláku. Chodilo se do Pištěkového divadla /bylo v růžových sadech/ za snížené vstupné 10 krejcarů. A na venkově? Bylo toho málo, když byla posvícenecká pěkná a ještě musila být sousedská. Kořalky se tak nepily, přesto že byly laciné, ale bylo dobré uleželé pivo. Vždyť jenom v Praze těch pivovarů, které přišly ke zrušení. Na venkově těch malých pivovarů bylo též hodně a přišly později ke zrušení jako Uhříněves, Petrovice, Práče, Krč a mnoho jiných.
Jinak stavby se dokončovaly a já byl nucen ve dvou letech si hledat čtvrté místo. To jsem si našel v Nuslích u p. stavitele Karla Hannaura. Tam jsem se konečně doučil. Tam nás bylo plno učedníků a celkem žádní zedníci. Na stavbě domů v Sezimově ulici nás učňů bylo osmnáct a dva zedníci, kteří sázeli schody. Ve třech jsme je nosili až nahoru. Měl tři políry a to Kačírka z Krče, Havránka z Nuslí a Vojíře z Radlic. Kačírek byl starý zedník, Havránek byl vyučený pekař, když zkrachoval, šel se učit k Witmanovi, kde jeho otec políroval zedničinu. Vojíř byl vyučený švec, pocházel z Dobříše. Chodili na večerní kursy průmyslovky a tím docílili onoho postavení. Tehdy byla smlouva pro učně: I. rok 50 krejcarů denně, II. rok zlatka denně a III. rok 1 zlatý a 50 krejcarů. Já měl z učňů největší plat 1 zl. 60 krejcarů, ale pracoval jsem ty nejtěžší úkoly jako klenutí elipsové, na schodech zrcadlové a různé. Pracoval jsem nejvíce u Havránka, u Vojíře jsem se špatně rozešel (vysvětlení podám). Tou dobou jsme stavěli školu nad okresním soudem k „Pahorku“ a na náměstí ty domy Rouska
Železníka a Roháčka kořalečníka. Odtamtud jsem šel na zkoušku ze řemesla, bylo to počátkem měsíce července v r. 1907. Ráno v pondělí po naší pouti jsem šel na stavbu si uklidit nádobí, a že půjdu na náměstí do kanceláře si pro lístek, a pak že půjdu ke společenstvu stavitelů a inženýrů do Spálené ulice. Stavitel mě nachytal, že jdu pozdě do práce, že jsem po flámu a já mu řekl, že mám tři roky učení a že chci jít na zkoušku. On zas abych nechodil, že mi přidá, a že mi lístek nedá. Šel jsem přes náměstí do kanceláře a on šel vedle do stavby. V kanceláři jsem říkal asistentovi, aby mi to napsal. Tak on hledal moje lejstra, až to našel a řekl, abych si sednul. Tak jsem si sednul a v tom přišel stavitel a hned mě vyhodil, abych čekal na schodech. Když mi to dával, tak mi říkal, abych mu řekl, kam půjdu na zkoušku, abych mu řekl, že by jako byl rád, kdyby mohl být přítomen. Já mu to slíbil na oko, že ano, ale myslel jsem si své. Šel jsem hned do Spálené ke společenstvu a on tam byl tajemník. Dal jsem mu papíry, tak říkal, že je to v pořádku a kam bych chtěl jít na zkoušku. Já mu říkal, že do Vršovic a když jsem mu jmenoval ty firmy, tak říkal, že je to společenstvo různých řemeslných živností. Na Vinohradech říkal, že ty stavitelé nejsou v našem společenstvu. Tak mi nabídl sám: buďto obecní dům města Prahy (u Prašné brány) nebo na tiskárnu „Unii“ na Vyšehrad.
Obecní dům stavěli Schlaffer a Nový, stavitelem a stavbyvedoucím tam byl Vojíř z Radlic. Tam jsem nechtěl jít, protože jsem toho jeho kluka, když jsme se učili u Hannaura, kolikrát zmlátil. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na Vyšehrad na tiskárnu „Unii“. Tu stavěl stav. Zvěřina. Tam jsem začal druhý den ráno, jeden stavitel si mě vzal sebou a teď do patra a hned chtěl opsat takový a takový ramenát, vazby cihel různých pilířů, metr, omítky dále jsem kladl záchodové roury atd. Druhý den mě dal zas se zedníky asfaltovat stěny u sklepů v zemi a stále pořád plno práce. Myslel jsem si, že to odbudu za den a v té kanceláři, co byla při stavbě. Nějaký stav. Doubek říkal, že tam musím být celý týden. Od závodu tam byl také dozor, takový mladý stavitel. Já ho prosil, aby se za mě on přimluvil, tak povídal, pojď se mnou do kanceláře a říkal tomu Doubkovi, aby mi to napsal. Ten zas říkal, že tam musím být celý týden a zadarmo. Tak ten od závodu do něj stále mluvil, až mi to napsal. Ovšem, že to trvalo dosti dlouho, mě se ptal, odkud jsem, že říkám, že mám daleko domů, tak jsem mu řekl moje obec až u Jílového. A jestli jsem dal panu mistrovi na pivo? To jsem říkal, že mu teprve dám. Zedníkům jsem dal na pivo, co jsem u nich dělal a p. mistr Bádr, ten byl z Vršovic, ten měl svůj plat. Tehdy tam omítal ve vnitřku Kuník ze Šeberova, otec tohoto Jo. Kuníka, šoféra od autobusové společnosti. Tak jsem zkoušky odbyl s prospěchem, školu pokračovací jsem také odbyl s prospěchem, jeden rok jsem dostal odměnu kružidlo a druhý rok jsem dostal knížku od hostivařské záložny s vkladem 10 korun.
Když už jsem papíry i od zkoušky měl pohromadě, šel jsem si do Spálené pro výuční list, neb na mě čekala práce ve Vršovicích u firmy Beránek a Čáp. V kanceláři tam byl zase jenom tajemník, tak mě výuční list vypsal a páni, že budou zasedat až v sobotu, abych si pro něj přišel, že mi ho podepíšou. Já ale, když už jsem měl slíbenou práci, tak jsem šel ke starostovi Jo. Kulhavýmu, aby mně vypsal pracovní knížku. Ten zas mně nechtěl vypsat, až bude vidět výuční list, že to udělal jednomu z Křeslic a to Frant. Tůmovi a pak s tím měl malér. Já zas jsem chtěl, aby mi ji vypsal proti záloze, že zkoušku mám, ale že musím čekat až budou páni zasedat. Tímto, že budu muset čekat, že o tu práci bych mohl přijít. Na vysvětlení dodávám, že bývalý starosta Jos. Kulhavý vypisoval pracovní knížku občanům z vedlejší obce: Obec Újezd u Průhonic byla politickou obcí a tou dobou k ní patřily osadní obce Křeslice, Horní a Dolní a osada Kateřinky. Tehdy bylo všude méně obyvatel, starostův výměnek byl stavěn r. 1896 a měl popisné číslo 32. Hejtmanství bývalo v Českém Brodě, později na Žižkově (okresní správa politická).
Vracím se zpět ohledně vydání výučního listu, který sem obdržel a začal pracovat ve Vršovicích na stavbě dodělávce, kde povolovaly základy, poněvadž byly stavěny na písku. Pracoval jsem tam na té dodělávce domu osm týdnů. Pak jsem začal ve Vršovicích takový meloušek a začala stávka tesařů. Tesaři měli tehdy menší plat než zedníci, a tak začali stávkovat, ale tesařští mistři udělali výluku, to propustili ještě další tesaře a bylo po práci. Ti mistři tesařští, kteří se vyrovnali a podepsali pracovní smlouvu, dělali dál. Jako že nebyli všichni tesaři organizováni, tak nebyli také zaměstnavatelé. Tak stavby stály, čekaly na tesaře, až přijdou dávat trámy. Tak jsem nějaký čas zahálel, až jsem našel práci u Čechie na Vinohradech a rozhraní Žižkova. Stavěl tam Jareš a Olmr 3 domy a dělali tam samý známí lidé. On totiž pan domácí pocházel ze Šeberova, a tak to tam bylo samý Šeberov a Kateřinky. Já jsem mu říkal o práci a on povídá: Odkud jseš? Já říkám, že z Újezda. Čípak jsi z Újezda? Říkám Smolíkův a on povídá Karla? Já že jo! Tak pojď dělat. Otec můj s ním dělal řemeslo. Tak jsem tam vydržel až do rovnosti. Dávali tesaři vazbu, tak polovic lidí propustili.
Pak jsem se chytil u Lišky na hospodě ve Vršovicích proti tržišti. To stavěl Šourek a můj otec tam zakládal a sázel schody. Také jsem tam dělal do rovnosti a pak mě poslal k p. Červinkovi ke kasárnám 73. pluku. Tam políroval nějaký pan mistr Dolejš ze Strašnic. U toho jsem tam dělal celou zimu. Pan domácí postavil jeden barák a hned začal druhý.
Bylo to brzy z jara r. 1908, šel jsem jako obyčejně ráno do práce a tady z kraje blíže starého hřbitova byla hospoda na „Zavadilce“ a kousek dále byla hospoda na „Košumberku“. Tam bývala trafika, tak jsem tam vždy ráno chodil pro kouření. Tam naproti proti těmto hospodám stavěl nějaký Frant. Dvorný z Vršovic barák a už to bylo v rovnosti, když tam to spadlo. Polovic domu od schodů na tu stranu ke starým vozatajským kasárnám. Šlisny byly zohýbané, nemohly udržet ten tlak. Bylo to stavěno na písku a tím pádem povolovaly základy. Celý ten blok, co stojí autobus do Průhonic, na každém se něco stalo. Na tom roháku proti Havlíkovi si zlámal zedník ruku (Brož z Uhříněvsi), dvě ženy na fasádě také ruce a na jednom se zabil Jos. Čulík z Roztyl. V tu dobu přišel na učení Jos. Hakl od křížku, a tak mi ho dal pan mistr přidávat do světlíku. Když se to tam dodělalo, tak jsem šel s otcem pracovat na menší továrničku na pilníky do Holešovic proti Uránii. Tehdy již se platila odborová organizace a byla smlouva 48 hal. pro zedníka staršího tří let po vyučení, 46 hal. pro mladšího. Na to nám slíbil šéf, že nám bude hradit elektriku, zatím mě ještě bral na hůl. Elektrika platila jenom ráno, večer to stálo šesták (deset krejcarů). Kromě toho se platilo mostné od každého 1 krejcar. Ze všech mostů se platilo, jedině z Karlova mostu se neplatilo. Ráno to bylo dobré jezdit za 3 krejcary, 1 krejcar na mostě, tak to byla za dva. To jezdila z Vršovic až do Holešovic. Jednou jsme šli s otcem z práce kolem nádraží (nynější Masarykovo) a potkali jsme bývalého mistra Dolejše, šel též z práce domů. Já ho zdravil, tak se s námi zastavil a mluvili jsme o práci, tak říkal, že políruje u mostu Svatopl. Čecha, že ještě bourá, a že bude příští pondělí začínat. Říkal jsem mu, zdali by mě nevzal do práce a on abych přišel, že mě vezme. V pondělí místo na Maniny jsem šel k němu. Lidu tam bylo tehdy hodně o práci, já ho zdravil, tak říkal, abych počkal, až si rozdělí lidi, tak jsem za hodinu nastoupil. Tam jsem pracoval od léta až do vánoc, celkem půl roku. V Holešovicích na stavbě, když přišel Šourek stavitel, tak se ptal, kde jsem a otec mu řekl, že jsem odešel, že nám slíbil, že nám bude platit elektriku a zatím, že nám nedává ani co nám patří. Tak se rozzlobil, že jsem já odešel a hned dával otci peníze, když jsem odešel já, aby šel také. Otec mu peníze hodil na zem a říkal: já nejsem na hodinovou práci podepsaný, zaplaťte za 14 dní a já jdu hned. Druhého dne přišel a říkal, že je to na otce daleko, aby si vzal večer nádobí, že půjde do Vršovic do Mexika na melouch. To je jenom malý doklad toho, že jsem uměl dobře a hodně pracovat. Tam to bylo dobré u p. mistra Dolejše, ale také se tam musila platit odborová organizace. Důvěrník mi dal přihlášku, já jí vyplnil a pak jsem dostal knížku s názvem „Svaz stavebních dělníků v Rakousku“ se sídlem v Praze. A dále jsem platil známky do skupiny Uhříněves. Poslední neděli v měsíci byla vždy schůze a platily se známky, a tak jsem platil odborovou organizaci plných dvacet let, ačkoliv jsem to mohl nechat. Jiní neplatili a peníze dostávali všichni podle smlouvy. Ze vsi ze zedníků jsem byl jediný, který platil a z Průhonic platil soudr. Josef Kolář. Takové lidi, kteří byli organizovaní, neměli páni zaměstnavatelé rádi, a tak se s těžkým počátkem začínalo. Prozatím končím, mělo to být pouze ve vzpomínkách mého učení, ačkoli se přiznám, že každý z nás se musí učit až do pozdního stáří.
Ze vzpomínek mojí rodné obce
Moje rodná obec Újezd u Průhonic nachází se nedaleko Prahy v tichém údolí o něco níže než sousední obec Průhonice. V obci máme dva rybníky o výměře každý 1 ha plochy. Voda z těchto rybníků teče do rybníka nádržky, který udržuje vodu pro mlýn. Pod mlýnem teče potok Botič k obci Křeslicům lukami mezi stráněmi nazvanými luka v Botiči. Co se týče mlýna pod vsí, je majetkem rodu Koníčků a má také svoji staletou tradici. Tam bývala vždy křestní jména dětí, Čeněk a Karla. Minulého století se tam narodilo jedno z dětí, zvaná Karla, která se jako děvče provdala za ovčáka Macha a žili v obci Škvorči na Českobrodsku. Měli dceru Karlu, a ta se stala známou osobností v politickém životě. Redikovala „Ženské listy“ a kamarádila s Charlotkou Masarykovou, manželkou profesora Masaryka, později prvního presidenta československé republiky. To bylo v letech 90tých minulého století. Tehdy pí. Masaryková byla členem konzumního a spotřebního spolku „Včela“ a bydlela ve Valdštýnské ul. na Malé Straně. Také v pozdějších letech byla na tom domě její busta. Byly tehdy doby zlé, neboť si lidi kopali pole ležící ladem motykami a sázeli si na to brambory. Proto také ten název za mostem u topolů „na kopanině“. A za druhé byly rodiny přetíženy dětmi. Můj otec byl z rodiny, kde bylo 12 dětí, malý domeček a ještě měli nájemníka. Je to možné? Ano! A jaký bylo bytové zařízení? Truhla na mouku, lavice, stůl a almárka. Jinak se spalo na půdě. Ovšem, že postel, nebo dvě, také měli. U sedláka, kde spala čeleď v chlévě nebo v maštali měli zbytou z prken palandu. Můj otec se zde narodil, můj děd z otcovy strany pocházel z obce Březí a babička byla za svobodna Hnidova ze Sluštic. Dědeček můj, matky mojí otec, byl zedník, byl z Hole, kde žije rod Čížků. Babička z matčiny strany byla za svobodna Javůrkova z Čestlic, tou dobou z největšího statku a měli jenom dvě krávy. To je z paměti od mojí zesnulé matky. Můj otec chodil do školy do Hrnčíř, kam chodili z Kateřinek, ze Šeberova, ze Zdiměřic a z Vestce. Učitel si tehdy sám vybíral školné /sobotáles/ a psali husím brkem. Moje matka zas chodila z Hole do Čestlic. Později to zrušili a udělali školu ze starého špýcharu z doby roboty a něco k tomu přistavěli. Ve staré škole průhonické je tam dost psaných upomínek, ale většinou psaných švabachem. Můj děda s otcovy strany měl několik knih i modlitební tištěné švabachem, a když to přečetl, tak jsem jako kluk viděl, že to čte znovu. Tehdy ještě také nebyly stroje pro hospodářství anebo je z počátku měli jen ti velcí. Chodili sekáči s hrabicemi ve žních až k Herinku do Modletic až dvě hodiny sekat. To byli otcovi bratři, nejstarší Jan a z Hole Alois a ještě si k sobě sekáče přibírali. Druhou partu zas měl strýc Anton, který sekal zase u Petrovic, Měcholup a Štěrbohol dokonce i až u Malešic. On měl svoji cimru výměnkovou, a to byly kdejaké lavice obsazeny a pro kouř nebylo žádného k poznání. To bylo neděli jako neděli, ti z Průhonic přišli ještě. V zimě pak chodili lámat kámen do skály nebo i házet i písek a do lesa na paseky. Říkávali moji rodiče, jak dříve za doby roboty je honili odtud až do Nebřenic dělat. Přijel direktor na koni, nařídil, to muselo se jít, jak jsem to sám slýchával od babičky. Měla vrchnost zvláštní svoje privilegia /právo/. Po zrušení roboty 1848 zas nastalo, hned né, vyměřování pozemků a zanášení do zemských knih. To bylo tak zvané geometrické zaměření. Říkával můj otec, že otec jeho dostával celé topole i louku až ke mlýnu, chtěli to dědovi připsat a on to nechtěl, že z toho budou velké platy. To samé bylo na „kopanině“, každý se bál placení. Žádný na to nebyl finančně zajištěn. Panský měli své a sedláci také, jenže si to někde nemohli udržet. Dvůr má č. 1, bylo to hraběcí, jak si to přisvojili, druhé číslo byla Kocourkova chalupa. To znamená hodně dětí a sedlák nedopita. Číslo 3 je dosud hospoda a tam se střídali majitelé: Světlý, Burian, Skořepa a Drahorád, Novák a Srb. Číslo 4 značí Kalimonovu chalupu, k té patřilo celé pole podle silnice po levé straně a sahalo to až ke strouze na „formance“. Ale říká se tam stále „Na Kalimonovém“, třebaže to majitel propil a pak se oběsil. Dále je č. 8, majitelem býval Antonín Řehák, míval kus pole podle silnice naproti Kalimonovému, dnes je vše zastavěno, dále měl pole a louku při Botiči pod strání mezi panskými hony. V pozdějších letech ještě za vlády rakousko-uherské monarchie, pod kterou patřily i země České koruny, byl tehdy ministrem orby /zemědělství/ bývalý hrabě Arnošt Sylva Tarouca Nostizs a majitelem průhonického panství. On tehdy kvůli revíru pole handloval, za dva korce dával tři anebo vykupoval. Tak se stalo, že Ant. Řehák mu pole prodal i s chalupou a koupil si chalupu v Lipanech u Říčan. Jinak platil sedlákům škody učiněné zvěří velice dobře a své polnosti nechal hradit drátěným pletivem. Hony potom byly bohaté na zvěř a té šlechty, co zde bylo. Také následník trůnu František Ferdinand rakouský d´Este sem jezdil. Milíčovský les, ten byl veden jako bažantnice, a také se zde zastřelilo za ten hon 1800 kusů bažantů. Hodně zajíců bylo vždy u Milíčova, kde se říkalo u borového remízku a proti na svahu na polední stranu se říká na Větrníku. Jinak hranice honitby byly až v „Jezerách“ u Uhříněvse a u Horních Měcholup směrem k Hostivaři. V Průhonicích táhly hranice revíru až k Dobřejovicům a k Osnici. Bylo to na dva dni pro střelce z modré krve pěkná zábava. Milíčovský les má výměry 76 ha a průhonický les, nynější park, má výměru 260 ha a ještě stráně a role. Takže se za takové dva dny zabilo /bažantů, zajíců a divokých králíků/ až 7000 kusů. Vím to podle vyprávění strýce, matčina bratra, který byl řezník a měl nějakou hospodu u „Vlasty“ v Průhonicích a dělal zprostředkovatele při prodeji té zvěře. Jak jsem se zmínil o poli na Větrníku, které táhlo ode dvora Milíčova a proti borovému remízu, nechali tu hraběcí vysázet stromy, samými švestkami a u borového remízu nechali postavit domek pro obydlí a sušárnu na švestky. Že to byl jenom jeden druh ovoce, nemohl tomu žádný sadař stačit sušit švestky a vařit povidla, tak již vzrostlé stromy nechali vytahat i s kořeny a prodávali to na palivo. Domek zase nechali rozbourat a materiál z něj prodali 1906.
Vzpomínky mého blízkého okolí Průhonic
Na počátku mého bezstarostného dětství jsem se též zmínil, jak sem chodil s babičkou otci s obědem, když se stavěl zámek v Průhonicích a dle vyprávění mého otce pokračuji: Průhonický zámek byl stavěn a přestavován po dvakráte v létech devadesátých. Stavěl jej stavitel Kvído Bělský z Prahy a vedoucí stavby se jmenoval Slezák. Zámek stojí na místě starého zrušeného pivovaru. V bývalých sklepích zámeckého pivovaru to bylo upraveno pro uložení vína v lahvích. Voda do tohoto pivovaru tekla samospádem dřevěnými trubami až z Čestlic, z hořejšího Javůrkova statku. To místo je dosud známo, kudy tekla voda, je tam dodnes pěšina za Průhonice od křížku a říká se tam „na trubech“. Nebylo tehdy možno majiteli usedlosti přestat jim dávat vodu, poněvadž páni na to měli vlastnické právo. Celý statek byl jeho a studně byla panská. Tak se v pozdějších létech stalo, že truby byly shnilé a páni na opravu hned nepospíchali, tak toho využil majitel statku a zrušil ono nařízení, že jim přestal dávat vodu. Bylo to u soudu, lhůta byla prošlá, tak to dle novějších zákonných předpisů majitel vyhrál. Z toho statku právě pocházela moje babička z matčiny strany. Říkávala moje matka, že co se tam tudy babička našlapala. Chodívala s hlášením z fary do arcibiskupské konzistoře na Hradčany. On i tou dobou býval v Čestlicích vikariát.
Pan František Zeman pocházející z Kolovrat, byl hned od počátku vedoucím této společnosti. Členem se mohl státi každý za mírný poplatek, a za to dostával cizokrajná semena a sazečky zdarma. Bývalý hrabě Arnošt Sylva Tarouca se narodil v Čechách na Hané, původem byl Němec, někdo hádal Španěl. Do Průhonic přišel jako chudý šlechtic r. 1835, jeho manželka bývalá hraběnka nesla titul z Nosticz Reineků říšská hraběnka. Zámek stavěl Sylva Tarouca, ale před Nosticzi byli majitelé Zbyňkové. Nechalo by se vše řádně zjistit v zemském archivu v Praze-Dejvicích. Při stavbě zámku měli všichni lidé obživu, jak řemeslníci, tak i chalupníci, kteří měli potah, mohli si vydělat na živobytí. Písek se vozil z pískovny Skořepové, která byla pod „komárovem“, co jsou dnes již tak vzrostlé duby směrem k Újezdu. Tehdy ještě měřilo se na sáhy a coule. Můj otec tam sázel schody v té kulaté věži až do té výšky, co je to dřevěné šalování. V té výšce je rezervoár na vodu. Ostatně do věže se leze již jen po žebřících. Říkával otec, že při stavbě dávali na špičku věže svatého Floriána, sochu vážící 3 metráky, který se točil na hřídeli, ale jen na půl osy. Při vichřici se hřídel přelomila a svatý Florián spadl, rozbil střechu a našli ho až dole u potoka. Pak už tam nic nedali. Lešení pro tuto sochu dělal tesař Jos. Modřanský a spolu se zedníky osazoval tuto sochu. V lese, nyní parku, nalézá se stará tvrz, zvaná Gloriet. Páteří všeho toho díla je jeden z nejkrásnějších přírodních parků Evropy a dokonalá ukázka zahradní architektury. Průhonický park, cíl vycházek tisíců Pražanů, kteří milují dokonalou krásu a odpočinek uprostřed zeleně stromů. Tento cíl, k němuž směřují každé neděle kroky přečetných milovníků přírody, je tedy ve svém celku pomníkem práce hraběte Arnošta Sylvy Taroucy, který se koncem devatenáctého století rozhodl vložit do rámce poměrně všední krajiny jeden z nejkrásnějších přírodních parků Čech a celé Evropy vůbec. Průhonický park, založený v místech, za nimiž stávala prastará tvrz, je vzornou ukázkou přirozené a dokonalé zahradní architektury. V předurčeném úseku byl nejdříve usměrněn tok potoka Botiče a pomocí přehrad a rybníků byl tak položen základ k dalšímu dílu. Potok Botič, jehož pramének se nalézá až někde na Hlubočince nebo Radějovic, ale poblíže Kostelce na Křížkách. To má také svoji tradici, že právě Pražané tudy chodili průhonickým lesem /nynějším parkem/ a cestou nazvanou táborskou strouhou k obci Herinku a dále do Kostelce u Křížku na zasedání sněmu s tábority v dobách husitských. Potok Botič, jehož jméno není v samotné Praze příliš chvalně známo, ani spojováno, s představami čehosi krásného jako by zde oplácel všem možným pomlouvačům a na cti utrhačům mluvících o něm s lehkovážnou pohrdavostí. Spolu se třemi rybníky Bořínem, Labeškou a Podzámeckým rybníkem je páteří vší té nádhery rozprostírající se kolem něho na ploše zaujímající rozlohu 260 ha. Četnými zákruty se vine a proplétá údolím, rozlévá se do širokých ploch ježících se ostrými tvary sítin, rákosí a orobince, jinde zase vytváří klidná zrcadla hlubokých tůní, z nichž se odráží obraz zalesněných strání a o kousek dál zurčí, blýská se nebo plyne s čepicí bílé pěny a chová se vůbec tak, jak by byl právě vystřižen z knihy krásou zaujatého básníka. To je tedy Botič průhonického parku. A pak jsou zde sta jiných věcí. Tichá zákoutí, cesty a cestičky ohraničené hradbou zeleně a osamělé skupiny starých stromů, z nichž nejeden sem byl přivezen odkudsi daleka, z cizích zemí. Drobná tabulka, připevněná na jeho těle nebo zaražená do země u jeho pat mluví o cizokrajném původu a vzácnosti jednoho z nich. Stejně však mluví i o práci zakladatele parku, který je sem dal kdysi před léty přivézti. Čtyřicet pět kilometrů cest protíná park a každá z nich vede k novým a novým objevům krás tohoto obrovského pomníku práce a lásky člověka k přírodě, pomníku, který i v dobách nepříznivých odolává zkáze lépe než kámen nebo kov. Toto veliké dílo vzrostlo několik dlouhých let fyzické a duševní námahy majitele. Pracoval, aniž by někoho volal pomoci. Na úpravu pěšinek v tak zvaných Alpách spotřeboval hodně cementu, který v počátku byl vydáván v dřevěných sudech, později v jutových pytlích a ještě později v pytlích papírových a ty jsou i teď ze stále slabšího papíru. Nebo veškeré zeminy /humus/ nosil v těch skalách a vyplňoval místa, kde bylo třeba, vysazoval kultůru, ať již to byly kytičky /protěž/ nebo jehličnany, které v celém parku ovládaly: a to stříbrný smrk, jedle douklaska, a hedvábná borůvka. V roce 1908 dal upraviti cestu kolem západní strany zámku, kde musily býti vyzdívány zdi z kamene, takzvané terasy, na sucho z kamene v zimě, při čemž bylo zaměstnáno hodně dělníků z obce a okolí. Tím byl i poskytnut výdělek dělnictvu v době zimní.
V době po převratové, za prvé republiky, byl mu vyvlastněn majetek v r. 1923. V roce 1929 byl byt jeho pozměněn přestavbou skleníku nad bývalou konírnou po levé straně od vchodu do zámku, hned vedle zámecké kaple.
Krutá zima v r. 1928 – 1929 nadělala velké škody na kultůrách parku. Dále bylo velké škody naděláno vichřicí v létě r. 1929, kdy nadělala vichřice polomů starých stromů, kde to bylo poškozeno směrem od kapličky od Zdiměřic hned z kraje v oboře a dále do středu parku.
Bývaly i tam mlýny dříve ty staré drcálky, jeden pod zámkem a druhý výše Habětínův, které on vykoupil. Vyvlastněním majetku bývalé kapitalistické republiky byl teprve tento park zpřístupněn lidu a bylo vybíráno vstupné 3 Kč. Tento poplatek se udržuje na úhradu výloh. V dnešní době navštěvují stále výletníci zámek i park k prohlédnutí a ohodnocení tohoto velikého díla. Jsou ještě takové případy, že tento park dnes již světového jména má za neděli také 10.000 návštěvníků. Jsou případy, že i vzdálené návštěvy přijíždějí autobusy. Z konečné stanice 19 ze Spořilova jezdí autobusy každou hodinu, v neděli pak podle potřeby každou chvíli. Nebo ještě z Chodova z elektrického autobusu chodí lidé procházkou pěšky po dálnici nebo přes obce Kateřinky a Újezd u Průhonic a jinak chodí lidé po potoce proti proudu od Prahy nebo Uhříněvse z vlaku.
Jsou zase ale případy takové, žel z místního obyvatelstva, lidé v tom parku ještě nebyli. Příčiny jsou různé. Většina lidí v neděli pere prádlo, ježto všední dny pracují v polích, druhý řekne já si radši odpočinu, abych nabral sil na příští práci a nebo jsou i jinak lidé otupělí, kteří nevnímají krásu kolem sebe. To je ovšem v době, kdy je v tom parku nejkrásněji tj. v červnu, když kvete tam jenom několik druhů šeříku a což to ostatní?
V roce 1939 začalo se se stavbou dálnice, vystavěly se mosty a odvezla se ornice. Začínalo u samé naší obce u samého mostu vedoucího přes dálnici do obce Hole. První dělník, který začal za účasti ministra ing. Noska, byl Suchopár Jos. z Újezda č. 57 (přezdívaný Sasula).
To už bylo za doby našich okupantů. Jsou to smutné vzpomínky na onu dobu, když si člověk vzpomíná, jak mě nějaký lidský vyvrhel udal Němcům a podepsal tam Jos. Hrábka cestáře č. p. 10.
Ve stavebnictví je nutno vzpomenout hydrometeorologická stanice postavené 1940 v oboře v Průhonicích. Stavěl je stav. Jarosl. Dvořák z Malešic. Jeho otec stavitel pocházel z Průhonic z Budských chalupy. Jeho děd v Průhonicích míval tři syny, které nechal studovat. Dva byli stavitelé, jeden v Malešicích, druhý na Vinohradech, kde nastavěl pěkných domů nejvíc na Korunní cestě. Třetí syn byl úředníkem. Pod firmou Jarosl. Dvořák jsem stavěl dva domky a sice jeden v Dubči a druhý v obci Petrovicích v r.1937, odkud jsem přišel na stavbu chirurgického pavilonu H v nemocnici na Král. Vinohradech.
V počátcích této stati jsem se zmínil o neznalosti a zároveň o nečistotě potoka Botič. Nejvíce taková místa byla znečištěna od Hostivaře počínaje po celé délce až přes obec Michle. V dnešní době je již vše v pořádku, poněvadž Botič je ve Velké Praze zregulován, stěny neboli břehy a dno potoka vybetonováno od takzvaného vinného potoka, kde protéká nynější plynárnou a na další úpravě potoka se pracuje. Následkem velkého růstu obyvatel našeho hlavního města socialistické republiky buduje se v Praze X. v Hostivaři velké koupaliště na potoce Botiči. Nad Hostivaří mezi dvěma stráněmi v blízkosti takzvaného Muchového mlýna buduje se hráz pro koupaliště, které bude až k samotným Petrovicům, takže to koupaliště má pojmout 30.000 lidí. O ostatní úpravě potoka až k Průhonicům se stále jedná.
Za mých školních let bývalo hodně sněhu a na jaře, když přišla náhle obleva, byly všechny lávky pod vodou a my jsme museli chodit do školy po silnici na obec Hole. V dnešní době postupem času je vše již tak upraveno, že není třeba něčeho se obávat.
Bývalý hrabě Sylva Tarouca umřel někde v Německu, kde byl též pochován. Jedna dcera dělá ošetřovatelku, z jeho dcer je to jediná, o které je něco slyšet. Je snad někde v Berouně. Více jako mě není ničeho známo. Po vyvlastnění majetku, na letním pobytu, byl v zámku také jednou agrární ministr Srdínko, ostatně z toho byly kanceláře a byty pro úřednictvo. Teď poslední dobou je tam v prvém patře umístěna měšťanka. V prvních dnech po revoluci byl v parku umístěn zbytek sovětské armády. Ti prví se nezdrželi, odjeli dále a ti druzí se usadili v parku s koňmi počtem 2000 koní. Odpočívali zde 3 týdny, sobě i koním udělali ubikace a zničili tak polovinu veškeré kultůry. Z vedoucích míst tady nebylo hlášeno, že jest park, ale les, proto ti se zde zařizovali. Větším dílem zničili mnoho okrasných křovin, zvláště tyhle rododendrony všech různých barev posekali a vsadili si každý ke své boudě a ty jim za 3 dni uschly. Ovšem, že 2000 koní, ne-li víc, něco znamená, takže byli rozlezlí po celém lese a trvalo to hodně dlouho, nežli to personál uvedl do patřičného stavu. Ale to už je vše v pořádku, jsou to naši osvoboditelé a my jsme jim za všechno vděční.
Já jsem pracoval v parku po revoluci po dobu třech nebo čtyřech týdnů, takže jsem nejlépe viděl, jak to tam vypadá. Bylo nás několik, kteří jsme to snášeli a dávali na hromady na vyhlídku u tak zvaných „zlatých bažantů“. Pak se to těm poškozeným vracelo. Tam bylo vše možné, prken svezených z Prahy a z celého říčanského okresu, vozů všech různých typů, poněvadž ty jezdili tak dlouho, dokud se jim vůz nebo koně líbili a když se jim to nelíbilo, nechali to někde stát a vzali si jiný. S auty to bylo to samé. V revoluci s tím jezdili a třebaže to mělo menší poruchu a nechtělo to běhat, tak to zahodili a sháněli jiné. A i jízdní kola to bylo to samé, nechtělo mu jezdit, shazovalo – tak ho zahodil a vzal si někde jiné.
Ti první, ti tankisté, byli dobrosrdeční a také inteligentní, jenže ty přijeli, přespali a jeli dále i v autobusech. Ti co zde potom zůstali, to byli většinou samí Asiaté. U nich měli cenu hodinky (časy) a třeba, že neznali manipulaci s nimi, tak je jednoduše vzal a hodil je do rybníka. Ve zdejším rybníce návesním je hodně zaházených hodinek, které tam naházeli, když nešly – třeba nebyly nataženy.
To zde jezdili co tady lágrovali ve dne v noci, sháněli kamení, všechno všude vysekali nebo posekané odvezli třeba v noci, jako se to stalo mně. Ve dne jsem vojtěšku zkopal a oni mi jí v noci odvezli – podle nich jsem byl buržoa. Koně plavili na návsi, na jednoho si sednul a druhého pustil a křičel – pojď suda (pojď ke mně) a kůň šel. V parku tam ještě nachytali nějakého esesáka, tak ho hned oddělali.
V revoluci se také přihlásili někteří dobrovolníci, kteří šli do Chodova potřít esesáky a šli na ně podle mého úsudku tak jako na zajíce, neznajíce vojenskou taktiku. Ti pak ovládajíce samopaly a dobře se umět krýt, několik našich dobrých lidí tam oddělali a to mezi nimi Beneš Jos., Šafránek Vendelín, Hanikýř Bohumil a jiní. Čest budiž jejich památce.
Jak jsem se vžil do politického života
Jak jsem se již zmínil v jedné z předních statí, že jsem byl jako učeň zednický na bytě u soudr. Frant. Suchého vyučeného pekařem, později sluhou v tiskárně „Práva lidu“, kde rozvážel noviny a také tam býval na bytě soudr. František Košťál z Uhříněvsi. Soudr. Suchý nosíval domů noviny a různé jiné tiskoviny. Jinak se dlužil knihy z Typografické besedy ve Smečkách. Já jsem ovšem čítal vše, co mi přišlo do ruky, přinášel kromě Práva lidu i brněnskou Rovnost a brožury Červánky. Já ale jsem nejraději čítával časopis „Zář“.
A tak se stal ze mě čtenář politických časopisů, o kterých jsem také slyšel mezi dělnictvem uvažovat. Doma pak takové časopisy a brožury míval soudr. Václav Kryštof. Byl o takových 8 let starší, ale dobrý agitátor. Když jsem se učil a chodil jsem ke kameníkovi k Olšanům na plac, jak se říkalo, poznal jsem už tam tehdy soudr. Antonína Zápotockého. A když jsem četl plakát, že je schůze lidu „V Bezovce“, na které promluví soudr. Zápotocký a jak jsem se na to těšil. O těch demonstracích, které se konaly v r.1904 -1905 jsem se již zmínil dříve, kde jsem byl i přítomen jak zastřelili sklenářského učedníka Jana Hubáče z Příkopů. A pak i to konečně bylo vybojováno, kde se jednalo o volbu poslanců do říšské rady na základě všeobecného, tajného a rovného práva hlasovacího. První volby byly v roce 1908, kde na kandidáta muselo být volební číslo 22.000 hlasů. Zde byly spojeny tři okresy: Říčany, Jílové a Benešov. Za agrární stranu, kde se počítalo s celou jistotou, že to vyhrají, byl navržen prof. Alois Velich. Za stranu sociál. demokratickou byl navržen soudr. Vojta Zavadil, dříve zedník, později úředník nemoc. pojišťovny. Tak prošel za agrární stranu prof. Dr. Alois Velich a ve druhém skrutiniu prošel Vojta Zavadil ze Žižkova.
Tou dobou jsem již byl odborově organizován i politicky a chodil jsem do schůzí do Uhříněvse. To se také s. Kryštof oženil a bydlel v Uhříněvsi, a když bylo třeba poslal mi různé věci k vyřízení. Byl jsem jediný ze vsi, který platil organizaci, z Průhonic pak to byl jenom soudr. Kolář Josef. Nepotřebovali jsme to, ale vedla nás k tomu myšlenka, že jen dobrou organizací se dočkáme dobrých výsledků, že nebudeme chodit s nádobím pod paždí a prosit o práci. Zvláště některý rok, když se jí jevil velký nedostatek.
Nejvíc práce v životě bylo v roce 1911, ale to už jsem byl odvedený a počítal jsem, že je o mě tři dlouhá léta postaráno.
U odvodu jsem byl s černou kravatou na krku a u přísahy na mě bylo ihned poukazováno, že jsem socialista. Až potom na podzim jsem dostal povolávací lístek, na kterém bylo označeno: do Plzně, 35 pěší pluk a 12 polní setnina. Měl jsem tou dobou v Plzni u pluku kamaráda Jarosl. Lebedu z Křeslic, poslal jsem mu lístek, sdělil jsem mu údaje z povolávajícího lístku a on mi sdělil lístkem, že 12tá polní setnina (t.j. třetí prapor) je v Kalinoviku v Bosně. Nebudu se prozatím o vojně rozepisovat, jedině že tam noviny nedocházely, byly zakázány a odvolávat se do novin, to bylo nepřípustné.
Co se týče mého vojenského života od r. 1911 až do r.1919 – o tom bude zvlášť psáno ve stati Vzpomínky z mého vojenského života. A tak se stalo, že ubíhal rok 1918 a bída rodila zas jenom bídu. Chudina jezdila daleko vlakem na českomoravskou vysočinu shánět brambory nebo aspoň vyměňovat za cenu větší hodnoty t. j. cukr, kuřivo, koberce a látky na oděv nebo dokonce i celé šaty a podobně – za co? Za brambory!
Političtí pracovníci v tom byli v mnohém lepší, kupříkladu Václav Klofáč, nár. socialista a mnoho jiných, kteří byli politicky nespolehliví, tak pozavírali. Dostali kouření a noviny si přečíst a (Klofáč v Leopoldově u Vídně) byli ušetřeni veškerých válečných útrap, za co jsme zmrzali, hladověli, vši nás žraly a dávali život za vítězství rakouskouherské monarchie.
Doma zase byli takoví vydřiduchové sedláci, kteří byli osvobozeni ohledně zásobování a ti se nestyděli ožebračit ten chudý pracující lid, ať již zvenku nebo města. Přišel kupříkladu takový řezník Plzák ze Sibřiny, který dělal vykupovače dobytka, starosta ho uvedl k domkáři, kde byla jedna kravka, dal jí náušnici a vzali mu jí, zatímco sedlák jich měl plné stáje. A mlynáři to bylo to samé. A tak okrádali své bližní nebo sousedy, že to přímo volalo po pomstě. Za prvé války to bylo se zásobováním lepší, že se nemuselo odevzdávat mléko a vejce, jedině obilí, brambory a dobytek. Ale přece jenom u těch, kteří měli předepsaný kontingent odevzdali – a ještě jim dost zbylo.Za okupantů to již bylo horší, protože se navíc ke vší bídě ještě rodili udavači. A tak se stalo, že se nedostávalo zásobování i na frontě, vojáci zběhli a žili po lesích, kapitulovalo i rakouské námořnictvo, z vojáků ze zajetí stavěli se legionáři. Ať již to bylo v sovětském Rusku nebo ve Francii a poslední dobou i v Itálii. V létě r.1918 již se určitě vědělo, že to dlouho nepotrvá, a že zhroucení se rakouskouherské monarchie každou hodinu blíží. V zahraničí pracovali v odboji naši přední pracovníci a to: prof.Tomáš Masaryk, Dr. Edvard Beneš, Milan Štefánik a jiní. Utekl jsem domů od útvaru a pracoval jsem v Hostivaři na stavbě mlýna, který stavěl Kráčmera, příbuzný Ant. Švehly, pozdějšího ministerského předsedy ČSR. Bylo to dobré, tam se fasovala mouka 1/2 kg denně v dolejším mlýně. Dne 14. října měl Klofáč proslov na Vinohradech, aby vojáci už nikam nejezdili na frontu, že už to praská. Za 14 dní to rozhodně prasklo. To už i byla zvolena národní rada česká, strhávaly se německé nápisy, všechen lid výskal, měli jsme svoji republiku. Byla ustanovena prozatímní vláda, než dojde k volbám. Volby byly provedeny na základě všeobecného, tajného a rovného práva hlasovacího. Nejvíce získala hlasů strana sociálnědemokratická a agrární.
Ve volbách všichni slibovali vyvlastnění pozemků, dolů a bank bez náhrady, a již i ustanoven úřad pozemkové reformy a předsedou pozemkového úřadu zvolen Dr. Karel Viškofský – agrárník. Dr. Meixner byl pověřen vypracovat zákon o pozemkové reformě. Prozatím dostávali bezzemkové kousky do vnuceného pachtu. Dr. Alfred Meixner (žid), než vypracoval zákon o pozemkové reformě, tak to trvalo tři léta. Ve straně sociál. demokratické to neklapalo, lid byl pobouřen, protože vůdci soc. dem. se stali přisluhovači kapitálu a dělnickou povinnost zapomínali. Ovšem, že ne všichni a tady vznikla soc. dem. levice a pravice. Za jedno, že každý ten poslanec byl chráněn poslaneckou imunitou a 6000 Kč měs. A za druhé si každý vážil té sinekúry, což znamená sinekúra (bezstarostné a dobře placené místo).
V této době popřevratové začali u nás v obci a vedlejších, co měla modřanská cukerní společnost v nájmu dvory, zakládat odborovou zemědělskou organizaci. Neměli schopné lidi, aby vedli tuto organizaci. Rozdávali časopis „Zemědělec“, který redigoval soudr. Martin Šváb, bývalý zedník, otec Karla Švába a Marie Švermové. Na všech dvorech byl důvěrník (u nás Božena Chlebnová) a přes všechny byl Doležal Frant. z Průhonic.
V odborové skupině v Uhříněvsi byl též boj o zvládnutí skupiny, a tak do toho stejně tam mluvil s. Polák, že chováme vůči celku různé antipatie a tím to také neudržel. Polovina z nás vstoupila do nové organizace a přestěhovali jsme si místnost do hostince „U Rossů“. Z lidového domu byl přestěhován sekretariát do Karlína do Karlové. Měl jsem číslo odbor. knížky 422, která již byla třetí a mám jí ještě dodnes. V době popřevratové, když se tehdy ještě nevědělo, jak to bude s tím vyvlastněním těch velkostatků bez náhrady, stali jsme se členy družstva, jež neslo název „Hospodářské, nájemní, úsporné a stavební družstvo v Uhříněvsi“. To bylo v roce 1919. Bylo nás 16 členů, kteří jsme složili členský podíl 50 Kčs za člena. Já a Bíbrdlík Václav jsme byli vysíláni jako delegáti na schůze. Na schůzi představenstva byli zvoleni: Jan Hladík, tesař Královice, jako ředitel, Micka Vilém, zedník Uhříněves, jako pokladník, Václav Bednář, obuvník Královice, jako účetní. Jednatel byl s. Kolovrat a jeden člen z Benic a my dva členové dozorčího výboru. Koupily se knihy, razítko a ještě nějaké věci k tomu potřebné, a tak jsme běhali každých 14 dní i týden do Uhříněvse a do Prahy pro pokyny a rady. Asi za 1 1/2 roku jsme dostali přípis, aby jsme vykázali svoji činnost a přiznali zisk a byli přihlášeni v obchodním rejstříku. Tak jsme družstvo rozpustili, členům vrátili podíly, aby nebyli v ničem ošizeni a naše podíly a 50 Kčs na to vydání dle rozpočtů praskly a to ostatní běhání bylo k lepšímu.
V době popřevratové se také zrodila církev československá. Běhali po venkově agitátoři, sloužili mše a přemlouvali věřící na svou stranu. Mše konali v hospodě, v sokolovně, na volném prostranství nebo u nějaké té sochy. Zde hodně kázal doktor theologie Farský. Jiní zase prosazovali bezvěrecké hnutí. To zase nejvíce prosazoval učit. Ant. Skřivan. Kněžím se nejvíce jednalo o celibát (bezženství), aby se mohli veřejně hlásit k dětem.
Z počátku, jak již to bylo v zákonech, stát na to platil na všechny církve a českoslovenští věřící si to museli platit. Nynější vláda veškeré toto ustanovení zrušila, matriční zápis se nyní koná na národních výborech a oddavky manželů také, kdo není s občanským sňatkem spokojen, může ještě jeti se dát oddat církevně do kostela.
Tou dobou se zase vydával zemědělský časopis „Srp“ a já dělal kolportéra. Tento časopis vydával Václav Čech – rolník z Předína na Moravě, i kalendář Srpu jsem rozprodával, bylo v něm hodnotné čtení. Pamatuji se dobře, že v něm byly popsány dva nerosty, a to uhlí a sůl, a co se dá chemickou cestou z každého vyrobit. Dále tam byl obrázek Vladimíra Iljiče Lenina, jak stojí na zeměkouli a verše, že Lenin znamená víc mrtvý než živý.
Měli jsme zde v obci založenou politickou organizaci KSČ a já dělal důvěrníka. U partaje byli členové soudr. Bíbrdlík Václav, Žemla Kajetán, Mračno Václav, Dřízhal Antonín, Studnička Karel, Lízner Václav, Votýpka Jan, Kolář Josef, Drahorád František, Smolík Josef a Očenášek Josef st..
Na spartakiádě Federovaných Dělnických Tělocvičných jednot konané v září 1921 na Maninách jsem byl já a soudr. Mračno. Dopoledne jsme si prohlédli výstavu časopisů a práci vystavenou soudruhů samouků. Krásné věci tam tehdy byly vystaveny, vykládací nábytek od krejčího, obrazy a mnoho a mnoho krásy. Byla tam skleněná mísa velikosti většího lavoru a na dně této mísy byla vybroušena hlava z těch odstínů presidenta ČSR prof. Masaryka. Vypracoval to jeden sklář z Boru od České Lípy, ale to již byla prodaná za 5000 Kčs. Nemohu všechno stále nosit v paměti, co tam všechno uměleckého bylo vystaveno od dělníků samouků, ale nejvíce převládal vykládaný nábytek, malby, rámy, hodiny různých tvarů, různé stroje v malém provedení atd. Odpoledne bylo cvičení žactva, dorostu, žen a mužů FDTJ na Maninách v r.1921. Zvláštní vystoupení měli muži, a to Kladeňáci s kladivy, Ostraváci cvičili s nosatcemi (krumpáči). Byla to tehdy krásná podívaná a čím více jsem byl pronásledován v politickém životě, tím více jsem jim uměl oplácet.
Byl jsem mladý, tak jsem byl vždy na svém místě. Na 1. máje jsme chodili do Uhříněvse a také až do Říčan. Jednou také jsme šli do Říčan, to byla taková velká zima a padal sníh a my jsme si zpívali „My jsme ta avantgarda povstání – jsme děti revoluce“. Dělnická Tělocvičná jednota = měla přízvuk: Denucianské Tovaryšstvo Jidášovo. Anebo při volbách honily se sinekúry, když se některému nelíbilo, založil si novou stranu a šel do voleb na svoji pěst.
Stavěly se vily nejvíce ve Vršovicích v Ruské třídě a Šafránce na subvenci je stavěli poslanci, ministři a senátoři. Ti potom před volbami fotografovali a tiskli v novinách, jak si kdo pomohl a jaký je zloděj. To ovšem byly strany vládní většiny. Komunisté byli v opozici, tak měli ruce čisté. A jak se na to šlo? Agrárníci, aby získali hlasy, založili tak zvané Domovináře. Sociální demokraté založili domkáře a malorolníky, a to ještě ze sociální demokracie se dva členové trhli a založili si vlastní stranu Modráček a Hudec. U národních socialistů to bylo to samé, těm se zase trhli bratři Stříbrných. Tak zas vznikla strana Stříbrňáků, kteří vydávali časopis Šejdrem. Ten byl také hrubý ten plátek.
Každá strana se rozštěpila před volbami a po volbách dělaly celky a tak vzniklo přes dvacet volebních stran a straniček. Národní socialisté měli číslo volebních lístků dvacet jedna. A tak jsem namaloval bednu na plakát a pomohl jsem jim agitovat: „Kdo je blbý jak ta bedna – volí číslo dvacet jedna“. A těch korupčních afér co bylo -benzínová, lihová, uhelná a pražcová a ještě snad i jiné. Zde hodně míval schůze předseda československého svazu mládeže poslanec Emil Špatný, s tím jsme hodně při schůzích polemizovali: říkával, vážení bratři a velectění páni protivníci!
Jak jsem se již dříve zmínil, že jsem byl důvěrníkem politické organizace KSČ a zároveň jsem byl předsedou bezvěrců. Odebírali jsme časopis „Maják“, který jsem pálil a jinak ničil před prohlídkami okupantů. Měl jsem knížku z Majáku „Poslední bitva“ a musel jsem to zničit nebo různé brožury „Uvedení do věd přírodních“, které redigoval Vladimír Havel. Zkrátka co mělo komunistické nakladatelství, muselo zmizet.
Za prvé republiky jsme pořádali přednášky se světelnými obrazy. Byl jsem několikrát v Karlíně pro promítací stroj a zas tam s ním. Promítali jsme: „Kladenské doly a práce v nich“, „Stvoření světů“, „Zbožní taškáři“ a jiné. Na přednášky s promítáním chodili vesměs jenom naši členové a z rodinných příslušníků. Za to já jsem byl všude pranýřován, ať to bylo v zaměstnání nebo v obci od těch komunisto žroutů a těch také bylo. Nebyli to jenom sedláci, ale vlastní spoludělníci mně házeli klacky pod nohy.
Byly přidělovány nejdříve dlouhodobé pachty, a to jsem měl nad vsí 23 arů. Ty jsem ovšem dostal a stály 600 Kčs. Druhý příděl byly zase krátkodobé pachty. Měli jsme u Kateřinek u silnice a cesty k Šeberovu nájem pole přes 20 let a bylo psáno na otce a výměra byla 69 arů. Měli jsme ho se strýcem na polovic a on ovdověl, před tím šel jezdit do lesa s koňmi a tam zůstal i s bytem. Svůj domek předal nájemnici i s polem a ta z něj sklízela teprve rok. Já jsem si podal žádost na celé pole, ale starosta mi to odmítl, že mám právo jen na 30 arů, jinak že mi to nepodepíše, zatím pak psal oné nájemnici žádost na 49 arů. To jsem potom viděl obě ty žádosti v kanceláři „U Křižovníků“ a dva, kteří to viděli, byli Růžička Čeněk a Vaníček Ant. z Kateřinek. Tak když jsem se ve skrze to pole nejvíc naběhal, tak jsem ho dostal v celku a v přídělu a takový dobromil starosta mi vyhnal z kapsy dobře 2000 Kčs dle ceny dalších přídělů. Ale ještě větší překvapení mě učinili členové poradního sboru se starostou v čele, když byl číselný příděl polí. Já jsem žádal o výměru celkem 2 ha a byl jsem jediný válečný invalida ve vsi a měl jsem dle zákona plný nárok na příděl. Při tomto číselném přídělu, který se odbýval hned ráno v bytě starostově, jsem byl druhý, poněvadž jsem šel do Průhonic do práce. První byl soused Růžička, že jede do Prahy a druhým jsem byl já. Růžička dostal slíbeno 2 ha nejlepšího pole, přestože měl živnost hostinskou, jeho žena obchod se smíšeným zbožím a jeho otec trafiku a teď 2 ha nejlepší půdy. On se totiž domluvil s přídělovým komisařem inž. Markalousem, že má jeho bratr Růžičky sestřenici, a to Rybákovou ze Záběhlic. Já jsem byl hned na pořadu druhý, a kde jsem říkal, že to chci, tak říkal starosta nebo odborný poradce sedlák Ant. Procházka, kam to má Vaníček nebo Roškota atd. Ačkoliv to pole bylo pro víc uchazečů a já byl teprve druhý a všech nás bylo více jak třicet, a pak mi ještě řekl ten Markalous, že tolik dostat nemohu, jen dva korce. Ale to už na mě bylo sehráno, bylo to v r. 1923, po té době, jak blesk zapálil Šafránkovu stodolu v Holi. Počátkem měsíce října mě čekalo teprve velké překvapení. Starosta obce, odborný poradce Procházka a členové komise Roškota Václav a Vaníček Antonín, usnesli se mezi sebou a pobídli Markalouse, aby vyvlastnil moji knihovanou zahrádku pro souseda Frant. Zíku a mně, aby dal zahrádku o kus dál do pole. To se odbývalo v hospodě, nejdříve zavolali mě ke stolu a tady mně to nadiktovali, když to neudělám, nedostanu příděl a jsem řekl, že ne, že nejsem žádný velkostatkář, a že by se mohli stydět, že jsem jediný válečný invalida ve vsi a to se třemi průstřely, průstřel hlavou a krkem, klíční kosti a levé nohy. Při tom všem seděl vrchní strážmistr Kuthail a řekl mi, bylo mi Vás líto, ale dobře jste to řekl. Pak začali s přídělem dle abc, a když přišlo na mě, tak mě nechali a jeli dále, až odbyli všechny. Na mě došla řada až ve čtyři ráno a když jsem jim řekl, že trvám na svém, tak že nedostanu nic.
Takhle páchali na mně násilí, chtěl jsem je žalovat, potřeboval jsem svědky, ale žádný ze soudruhů mě nechtěl jít svědčit, že by mu nedali ti komunisto žrouti žádný příděl. Byl jsem i v Praze na sekretariátu strany a tam mně řekli: Na nás to nežádej, my jsme v opozici (menšině), tak si vládní koalice může dělat, co chce.
V Průhonicích byli dva starší dělníci, kteří pracovali v lese (parku) a v Milíčově, byli také dva, kteří celý čas pracovali v lese. Takovýto lidé dostali odstupné na penězích, kteří pracovali v polním hospodářství. Ti dva z Průhonic dostali peněžitý odstup, u nás dostali i pole, když o něj žádali, ačkoliv jeden žádal hodně pozdě o pole, ale že to byl starostův tchán, tak to dostal. Žádost mu nosil do Říčan na poslední chvíli soudr. Mračno, pracovali jsme tou dobou na Seidlově vile a já přesně všechno věděl.
Konečně jsem s velkou prosbou dostal příděl dva korce, ale co jsem se ještě skrze už naběhal do Prahy a do Říčan. To odstupné jim vymohl poslanec Špatný. S invalidním důchodem válečných poškozenců to bylo to samé, v té kapitalistické republice. Stanovy pro výši důchodu měli od minulého století a podle těch jednali (podle úrazové pojišťovny dělnické). Plný důchod činil 1800 Kčs ročně, což se rovnalo 100 % invalidní neschopnosti. Když měl invalidní důchodce levou ruku pryč, dostal 75 %, když měl pravou ruku pryč, dostal 85 %. Na 100 % nesměl mít obě ruce. Já jsem měl 45 %, pak 30 % a dostával jsem měsíčně 66 Kčs a 6 Kčs na dítě do 18 let. V Senohrabech byl penzista, jeden bývalý rakouskouherský generál, ten měl penzi 40.000 Kčs ročně, ale byl československý příslušník.
V roce 1926 byl mokrý rok, že takový nebyl hned tak často, jak pamatuji v životě. To pršelo od jara do podzimu, že se muselo krmení z pole vynášet na vidlích. Ten rok jsem pracoval na Rozkoši a v Hrnčířích a do práce jsem chodil cestami, že jsem musel nosit celý rok boty. A tak se jednou stalo, a to v sobotu, že jsem došel do práce a pršelo, šel jsem k stav. Dvořáčkovi pro výplatu z práce do Průhonic. V sousední obci, když tam spustil jak se patří liják, vlezl jsem se schovat v kovárně pod přístřešek, co kovář koval koně, ale ten mě vyhnal, že jsem bolševik a ti se chtějí o vše dělit – on že musí krmení vynášet na vidlích ve vodě a bolševici chtějí jenom brát, třeba jsem mu to vymlouval, že na něm nic nechci, vyhnal mě do deště. A takových bych mohl psát spoustu.
Po přídělu, když už měli někteří parcely a stavěli si domky, přišel ke mně jeden soudruh. V neděli ráno abych mu šel kavírovat (ručit) do záložny. Peněz měl sotva na parcelu a v rodině u něj to zrovna neklapalo, tak jsem mu to odřekl, já co jsem se na domek nadřel a on, že by to mohl prodat, aniž bych o tom věděl a mohl bych to pak platit. Tak se rozzlobil, že se na nás v…… a na stranu také a šel. Druhý den zase chtěl, abychom mu pomohli ku potravinářskému obchodu a zavázat se, že budeme u něj nakupovat. Říkali jsme, aby si to vyřídil jako konzum, spotřební družstvo že ho bude zásobovat. Jinak, že je konkurence, když to nebude šidit, že bude mít zákazníků dost. Tak se rozzlobil a vystoupil ze strany. Další člen soudr. Kolář Josef se odstěhoval do své rodné obce do Průhonic. Někteří byli ještě se mnou perzekuováni a tak se strana (politická skupina) rozpadla. Já jsem se nadále přihlásil v Uhříněvsi a žádný mě víc nepronásledoval. A zde se potom založila znovu buňka v Újezdě a s ní ochotnické divadlo nesoucí jméno Jiří Wolker a získalo si zde velké obliby. Režiséra dělal soud. Lízner Václav. Získal všechnu mládež ve vsi pro divadlo, a tak se všemu věnovali, že měli na divadle vždy velkou účast, bylo hodně návštěvníků přespolních. Ale všechno přešlo vlivem pracovních poměrů a vpádem okupantů a pronásledování.
Za doby okupantů bylo každému poctivě smýšlejícímu být ve střehu, byl jsem též činovníkem hasičského sboru, konaly se hlídky, ve zbrojnici členské schůze a lidé zlí až k neuvěření a kam až se zvrhli pod jméno zvířat. Zvláště když se lidé více scházeli dohromady, to bylo třeba v slově velké opatrnosti, udavači se rodili jako houby po dešti.
V roce 1941 dostalo gestapo psaní, v němž bylo udáno, že já jsem zabil dvoumetrákové prase načerno, a že mám v zásobě 3q mouky a jiné ještě věci. Za udavače onen vyvrhel napsal Jos. Hrábka, okres. cestáře. Bylo to koncem měsíce května a moje manželka okopávala řepu u silnice u mostu k obci Hole. Najednou přijede auto a z něj vylezli dva Němci, jeden v uniformě, druhý v civilu a ptali se, kde bydlí Drábek? Manželka je opravuje a říká Hrábek, ale říká, že jsou zde tři Hrábkové, tak oni Jos. Hrábek. Bylo tou dobou před polednem a manželka měla jídlo s sebou, tak domů nepospíchala. Zatím oni si našli všechny tři Hrábky /otec a synové/ a vyšetřovali je i písmo. Jenže oni měli písmo špatné, v udání pak bylo písmo pěkné, přesně psané i s pop. číslem. Já jsem písmo neviděl, pracoval jsem tou dobou v potravinových lístcích při výdeji, takže jsem mohl ono písmo posuzovat. Proto ale se ke mně dobývali do stavení dvakrát, dle výpovědi svědků, ale naštěstí jsme nebyli žádný doma. Proto ale jsem dělal pořádek, ne snad v zásobách, ale ničil jsem literaturu a všechno, co by mě mohlo z něčeho usvědčit. Je mi velice líto, že pachateli takovýchto udání se nepřišlo dodnes na stopu.
Stalo v obci Křeslicích, že jedna žena psala dopisy na gestapo a dala dopis do schránky v obci. Tou dobou tady byl listonoš ze Sudet, jak Němci říkali nějaký pan Beran. Ten vybral psaní ve schránce a přišel na psaní psané pro gestapo. Okamžitě psaní vzal a šel s ním ke starostovi obce, dobrému to člověkovi. Tak psaní rozlepili a přečetli, kde bylo udání na Václava Moudrého, dělníka z Křeslic, že načerno zabil prase. Starosta psaní nechal u sebe v úschově a po revoluci s ním vylezl teprve na světlo. A to už byl její zeťák předsedou národního výboru. Tak bábu sebrali a odsoudili na dobu 6 ti let. Byla na Mírově na Moravě, ještě jedna tam s ní byla z Kuří. Ani té bába neřekla odkud je. Ta druhá tam byla skrze šmelinu. Za nějaký čas chtěli bábu dostat domů. Zeť napsal žádost a dal na to obecní razítko /zneužil úřední moci/ a jeho žena s tím chodila po vsi a sháněla na to podpisy. Tak ho soudruzi skrze to vyhodili z výboru, on šel dělat řemeslo, úderničit asi 14 dní, dostal za to dovolenou v Bulharsku, pak šel na školení a dostal místo tajemníka, založil v té obci JZD a dnes je již v důchodu.
Takových mrvů bylo všude dost a takové by měla strana přísně trestat, ne ho nechat šplhat se nahoru a dělat kariéru. Dále jsou ještě takoví soudruzi, kteří ovládali národní výbory, ale jenom tak dlouho, dokud pro sebe si to své nevyřídili. Zkrátka také praktikovali kult osobnosti. Příklad: potřeboval stavět, všeho využil jako člen národního výboru, když vyřídil si své, žádný ho ku společné práci pro kolektiv nedostane. Já pracoval v hasičském sboru plných 37 roků a vedl jsem veškeré písemnictví. Vzdal jsem se všeho až když mě odvezli do nemocnice. V dnešní době snad ani nedělají záznamy, ani schůze, dělá jim to soudr. Votýpka. Ostatně o mém členství v hasičstvu a u požárníků bude psána zvláštní rubrika.
Jak už bylo uvedeno v přídělech pozemků, zůstaly zde ještě zbytkové statky. Takový také byl zbytkový dvůr Milíčov. Koupil jej nějaký Jaroslav Hrach, bývalý správce. Koupil jej někde v Praze od bývalého mladého hraběte, který snad ho prodal v podnapilém stavu za cenu 800.000 Kč a ještě jednou tolik měl zaplatit na úplatcích. Bylo to stejně laciné, když taková výměra lesa činila 70 ha, dále ty čtyři rybníky s pozemky okolo patří katastrem k obci Újezdu včetně lesa. Pod rybníkem Vrahem pozemky patří katastrem Petrovicům. Proti domu pozemky táhnoucí za bývalý „borový remíz“ a táhnoucí se nahoru k silnici na křižovatku, těch je nejvíce, patří katastrem obci Háje. Dále je tu taková výstavba obytných a hospodářských budov. V tu dobu jen ten les stál za ty peníze, za jedno byl ještě hustý a vzrostlý. Byl by kácel dál a těžil z lesa, ale musil se podrobiti zákonům o ochraně lesa. Měl v úmyslu rozprodati hořejší část lesa, od tak zvané pražské pěšiny až k novému strážnímu domku a dále až na cestu vedoucí k lesu. Situační plán byl schválen, kde bylo i místo pro kostel a školu a 104 stavebních parcel. Prodal z nich pouze dvě. Bylo by se to uspíšilo, kdyby tam byl dřív něco postavil, ale on peníze na stavbu neměl a o koupi se ucházel jeden žid, a když mu za pozemek dával milion korun. Tak on už zas chtěl dva. Z koupě tehdy nic nebylo a tak to padlo.
Dále přestavěl v r. 1934 z hájovny hospodu u „Nového rybníka“. Hledal při všem lehké a výnosné zaměstnání. Měl dvě děti, které si hrály s dětmi deputátníka Bíbrdlíka, ale kdyby jim dala panička kousek suchého chleba, když jeho dětičky měly namazaný, v tu dobu jsem tam pracoval, tak jsem vše viděl. Ale neumřel také bohatý, přišla doba socialismu a on musel pracovat pro kolektiv a ze dvora se musil vystěhovat, který převzal stát do své správy. Syn se vyučil zahradníkem, odešel vykonat vojenskou povinnost a pak se oženil a to dost nešťastně, že již je zase rozvedený. A dcera, vyučená vázáním květin, se provdala za zahradníka, který je zaměstnán na Slupi v botanické zahradě a tam bydlí.
Bývalý majitel dvora Hrach umřel v bytě v Hostivaři před čtyřmi léty a jeho žena je u dcery v botanické zahradě. Jak praví staré české přísloví: lehce nabyl, lehce ztratil a tím je vše vyřízeno. Ovšem že pracoval několik roků v socialistickém sektoru na státním dvoře v Křeslicích a umřel náhle na srdeční chorobu. Měl bratra, ten si za prvé republiky zařídil realitní kancelář, přibral si advokáta a již se kšeftovalo. Jenže také brzy umřel na tu samou chorobu. Pak měl švagra inženýrem, pracoval v Českomoravské ve Vysočanech, ten se zabil při srážce autem. Z těchto důvodů a hlavně se to týkalo peněz, že nedošlo k postavení vil na hořejším konci lesa. Dále by mohli prodávat tam stavební parcely majitelé pozemků okolo lesa až k silnici. Ovšem došlo na to až teď, kde rozlohou se Kateřinky vyrovnají Újezdu, jenom že je dnes velké umění stavět, poněvadž stavební materiál je používán na velkostavby kupř. přehrady, továrny a velké obývací domy.
A pak jsou zde ještě zemědělská družstva a státní statky, kde provádějí práci národní podniky a ty mají materiál lacinější, když oni platí cement 16 Kč a soukromník 52 Kč nebo 56 Kč. Za předmnichovské republiky bylo materiálu, že by s tím člověka zavezli jak na šachtě a stačilo jenom slovo a nemusel nikam běhat. V dnešní době se žádný nenamáhá, aby něčeho ušetřil nebo opravil a ono to s tou krásou v naší milované vlasti vypadá tak, že to z pohledu co nevidět spadne. U Procházků i u Gutů ve statku jsou pilíře hned z počátku u vrat shozená a vrata pryč. Za takové věci, které jsou ke škodě celku, má nésti odpovědnost každý jednotlivec.
Dále jsem si vzpomněl, když jsem byl za stranu KSČ členem stavební rady v počátcích prvé republiky, že nějaký Vágner pocházející z naší obce, žádal o nějaké listiny jakožto doklady. Tou dobou byl majitelem drogerie a pěstoval včely v Litovly až na Moravě. Druhý případ pamatuji, že nějaký Chlebna pocházející ze zdejší obce byl ubytován Dorstenu ve Vestfálsku, kde pracoval. V případě, že potřeboval nějaké úřední potvrzení, psal jim na obecní úřad a výlohy s tím hradil nějakou tou markou, psal ještě česky. Jeho synové pak již dopisovali už jen německy. Z pop.čísla 28 pocházel Josef Horáček, nar. 1885, vyučený strojní zámečník, odešel po vyučení na Moravu, kde pracoval ve Vyškovském okrese, později se tam i oženil, bydlel v Holubci čp. 140. Zdali-je ještě naživu není mi známo. Před několika lety zde byl se synem na výstavě na motorce. Pracoval tou dobou v Rousínově v továrně na nábytek, kde také dříve pracoval Klement Gottwald.
To by asi bylo vše milý čtenáři z mých pamětí a zároveň Ti sděluji na sklonku svého života, že vzpomínek z pracovního prostředí mám jich hodně. Obecní váha postavena v počátcích první republiky za peníze z honitby. Transformátor, který jsem postavil s učněm od stav.Dvořáčka. Těch jsem postavil několik a to v Holi, Čestlicích, v Pitkovicích, Petrovicích a v Jesenici. Ve mlýně v Újezdě jsem pracoval samostatně na Francisově turbíně a betonových vantrokách. Dále ty moje venkovské omítky u „Malých“ u Kapka a jinde. Práce z umělého kamene na hřbitově v Čestlicích odpovídá době z r.1925. Vršek zvoničky z umělého kamene a práce na mostech tvrdé kameniny přes dálnici. A stále ještě bych mohl upozorňovat na práci, kterou jsem podnikal. Všechny různé práce jsem prováděl, neříkám, že by ten druhý neuměl, ale neměl hned tak každý příležitost aby na nich mohl pracovati. Tato dálnice vedená odtud do Jihlavy zabírá plochu, že by uživila 250.000 lidí. Má se na ní příštím rokem pracovati.
Vzpomínky mého vojenského života
Jak již jsem se z počátku v této knize zmínil, že jsem se 29. května 1890 narodil, tak jsem byl 27. května r. 1911 odveden v Říčanech k armádě rakouskouherské monarchie. To znamenalo, že někdy v měsíci září dostal tam povolávací lístek a 1. října se obyčejně nastupovalo k vojenské službě.
Tehdy patřilo pod Rakousko – Uhersko asi osmnáct zemí a zemiček, takže tou dobou mělo mocnářství asi 42 nebo 44 miliony obyvatel. Každý ten národ si mluvil svojí mateřštinou, úřední řeč byla německá. Praktikovali to tak, že míchali národnosti dohromady, tj. Čechy s Němci nebo do Čech nasadili pluk celý poněmčený nebo alespoň 1 prapor. Takže třeba jízda dragounů byla zde v městě, kde měli kádr, ostatní pak byli v Polsku (bývalá Halič – část Polska) a pěší to samé, kádr měli zde, jeden nebo také dva prapory byly v Tyrolích nebo Bosně a Dalmácii.
Jak jsem se nahoře zmínil o odvodu – bylo nás z obce 23, z toho odvedeni dva, druhý kamarád Jos. Gut z čísla 5. Že by se někdo mohl divit, že nás u odvodu bylo 23, kde se všichni v obci vzali, sděluji, že tehdy Újezd s osadou Kateřinky, Křeslice Horní a Dolní, byla jedna obec. A tak jsem dostal v měsíci září povolávací lístek, na kterém bylo psáno 35. pěší pluk 12 setnina – Plzeň. Ptal jsem se kamaráda vojákujícího v Plzni dopisem na bližší informace a bylo mi sděleno, že 3. prapor 35. pluku leží posádkou v Kalinoviku v Bosně. Jos. Gut to měl k 28. pěšímu pluku do Tridentu do Tyrol.
A tak jsme 1. října narukovali do kasáren pod Bruskou. Tam nás čapli každého jinam, takže jsme se neměli ani kdy spolu rozloučit. Před polednem nás dali dohromady, 22 polních myslivců, 7 zeměbrany a čtrnáct dragounů k dělostřelectvu. Vedli nás na Újezd k Tyršovu domu do vojenského skladiště na dvůr. To byl takzvaný Caikl. Vojáci nás hlídali a večer nás kromě dragounů vedli na dráhu na Smíchov. To nastala ta písnička, až pomašírujeme Bruskou bránou ven, a to jsme postavili kufry, sedli na ně a zpívali. Měli s námi práci, než nás dostali do vlaku a hned jsme jeli. Do Plzně jsme přijeli v noci, jenom 22 polních myslivců jelo dále až do Chebu. Měl jsem tam v tom transportu známé kluky z Hostivaře a Arona Frant. z Herinku, ale ti zůstali sloužit v Plzni. Po cestě hned z Brusky jsem se seznámil s kamarádem Stanislavem Jelínkem, pekařem ze Smíchova a s ním jsem prožíval vojnu v Bosně. Byli jsme tři nebo čtyři dny v Plzni než jsme jeli. Až jsme šli na vlak, takhle večer a ráno jsme přijeli do Vídně na Františkovo nádraží, kde byly kuchyně a dostávali jsme kávu. Co jsem tam tak chodil, hned přiběhl ke mně kamarád Ant. Šalda z Kateřinek a ptá se kam jedem? Já říkám, že do Bosny do Kalinovodu a oni, že jsou u 102. pluku z Benešova a jedou do Hercegoviny do Mostaru. Měl tam kamarády Jos. Vampolu ze Záběhlic a Frant. Žížalu z Kunratic. Tak jsme jeli v dobytčích vozech od několika branží, též před námi šli i Moravané.
Ve Vídni jsme šli z nádraží France Josefa přes Svatoštěpánské náměstí okolo kostela sv. Štěpána na východní nádraží. Tam nás zahnali do vozů a jeli jsme dále přes Rakousy do Uher, přes Chorvatsko na Záhřeb do Slavonie, jenže jsme po cestě hodně stáli na kolejích, než nás uvolnili, až jsme se dostali do bosenského Brodu. Tam jsme přesedali do úzkokolejných vozů a jeli dále přes Dervent, Deboj, Maglaj, Zenica a Sarajevo. Po cestě jsme v těchto místech také stáli a dostali menáž. Vlak projížděl samým údolím a my jsme se dívali na ty strmé skály ku příkladu: stěna rovná, vysoká, vápencová a v té obrovské výšce bylo natřeno vápnem F. J. I. To se ví, že to Franz Josef I. nedělal, jako bývalý zedník vzpomínám na ty obrovské výšky. Do Sarajeva jsme přijeli ráno, dostali kávu, pak trochu odpočinek a teď před sebou cestu do hor, plných 76 km. Od 102. jeli dále do Mostaru. Tak jsme šli a zpívali a mluvili mezi sebou česky a hned za městem jdeme jak to jde a v takovém údolí tam stál pěkný dům v zahradě a byly tam asi 4 ženy a povídají česky: a tady jdou vojáci a Češi. Došli jsme do večera na poloviční cestu, kde byly kasárna, tam byli vojáci Moravané a tam jsme spali do rána. Druhý den jsme šli dále okolo pevnosti „Krbliny“, která je vzdálená 2 hodiny od kasáren, až jsme došli do onoho Kalinoviku, kde hory s oblohou se snoubí a tady mám strávit 3 dlouhé roky. Cesta na místo nám trvala celý týden, a to 5 dní ve vlaku a 2 dny pěšky.
Popis místa a okolí: Kalinovik je malá vesnička, v nížině jsou kasárna, pravoslavný kostel a několik chat, většinou bez stropu a prostředek byl upraven pro topeniště. To byly takové ubikace domorodců (cužáků), ale to se jim nesmělo říkat. Kromě těchto tam bydleli Turci, byli k poznání, že nosili fézy a každý měl dvě ženy. V tomto hnízdě byli tři setniny 3. praporu, byl zde plný stav 120 mužů u setniny a jedna setnina byla ještě o 6 hodin dále v místě zvaném „Úlok-Obrna“, což znamená Úlok = turecká vesnice, Obrna = znamená pevnost. Od nás z kasáren tam dopravovali poštu na mulách, to byly jen pěšiny ve vrchách. Kromě toho byly na kopcích nad kasárnami ještě dvě pevnosti, a to „Vézač“ a Gardina“ a dále ještě jedna „Kula Vlaní Gláva“, česky celá vraní hlava.
Bosna a Hercegovina byla okupací vydobytá v roce 1878 za velkých bojů a velkých ztrát na obou stranách. Celou tu dobu tam vládla pokrevnost – sám jediný voják se nemohl nikam pustit sám, vyjímaje hlídky neboli stráže, které měly stále připravené zbraně. Na vycházku nás chodilo více. Všude v místech, kde byly vedeny boje s povstalci, byli mrtví na místě pohřbeni a na to místo naházena hromada šutrů, ten pak vždy stříkali vápnem. Podle toho také kolik bylo padlých, dle toho byla velká hromádka. Povstalci opravovali veškeré skály a kopce, z těch pak váleli kameny na vojsko. Nebo jsou tam ve velkém počtu jeskyně a ponory což znamená, že vám teče potok před očima, najednou se vám ztratí do ponoru a přijdete na něj až třeba za hodinu cesty, kde již zase teče voda po povrchu. Tím právě také přicházely k zabití celé čety.
Můj otec měl osm bratrů, kteří byli usazeni zde a čtyři v Průhonicích. Strýc Václav vojančil u dragounů a již měl i abšit v ruce (propouštěcí list), protože byl starší 42 let a musel narukovat do Bosny. Že jich bylo více ve vsi, tak mu říkali „Bosňák“.
Sarajevo je hezké město ve velké rovině s protékající řekou a obklopené kol dokola skalami. V těch skalách kolem města na ochranu bylo 37 pevností. Za Rakouska tam bylo 45. velitelství a byla to také největší vojenská organizace. Všechny úřady byly vojenské – vojenské velitelství, kasárna jako bloky stanů v Praze, uprostřed velký dvůr, kde byli umístěni koně, kanóny atd. Vojenská pošta a vůbec všechny úřady vojenské a několikery kasárna dělostřelectva a všechno přejít trvalo tak 3/4 hodiny cesty. Z vojska pak všechny druhy zbraní a národností.
Když jsem jezdíval někdy do Sarajeva, tak na stravu a nocleh jsem byl u 74. pěšího pluku z Jičína. V době mé aktivní služby byli již ve městě vybaveni jako tady, kdežto v horách u nás tam jezdili a měli dřevěná kola i nápravy. Dobytek zase byl celou zimu na horách a jedna ze stáda měla zvonec. Služba se držela na pevnostech stále, hlídkovalo se jen za tmy, v noci dva vojáci a vedoucí stráže. Ti se každé dvě hodiny střídali a každou hodinu křičeli: „Ver da patrol frbaj“. Byly to dlouhé chvíle v té službě a do té služby se chodilo obden.
Kromě těchto tří pevností byla ještě pevnost „Krblyna“, tam se chodilo na služby na měsíc, vždy 4 důstojníci a 18 mužů neboť to bylo dvě hodiny od kasáren. Pak byly stadionky, odkud se zaváděly služby k magazínům na holzplatz, kde bylo dříví polenové – tisíce metrů a vyrovnané až 4 m vysoko. Dále tam byly tři lágry. Lágr A byl zvlášť, na něj se chodilo na střelnici. Lágry B a C byly dále od kasáren, tam byl sklad ovsa, sena, slámy a pak tam bylo spoustu štábbaráků, že to bylo jako pořádná vesnice.
Zde se právě odbývaly každoročně císařské manévry a ty domky byly pro vysoké vojenské hodnostáře. Ty trvaly obyčejně 7 nebo 8 dní, ale stálo to za to. Sem jezdíval na manévry následník trůnu s chotí – František Ferdinand rakouský D´Este, než ho i jí student oddělal oba ranou z revolveru 1913 na mostě v Sarajevu. A tak se našla příčina k prvé světové válce.
V samotném Sarajevu je hodně kostelů tureckých, zvaných mešit. Ty nezvoní do kostela, ale svolávají křikem z věže, házejí při tom rukama, to je na věži nahoře takový balkon kolem dokola. My jako vojáci jsme nosili i hole v letní dobu kvůli štírům (škorpiónům). Museli jsme vždy oklepat kameny a pak teprve si lehnout na zem. Vedra tam byla veliká a zima také, bylo tam až 36 °C mrazu a také až dva metry sněhu, když jsme přišli ze služby, honili nás na sníh. Bylo zvláštní, že v zimě, když vše bylo pod sněhem a vlci běhali v lágru, že se do vojáků nikdy nepustili. Jestli cítili ten střelný prach z těch patron a my jsme nesměli po nich střílet, když byla tak jasná noc a běhali jich celé smečky.
Prales byl nedaleko kasáren od nás k Jelači směrem k Foči. V Jelači byla četnická kasárna. Do Foči bylo od nás 42 km.
Pionéři prodělávali cvičení na řece Drině ve Visegrádě na srbských hranicích. Tam spatřil člověk i mnohé přírodní jevy, jako jsem stál stráž prvním rokem o Třech králích (6. ledna) na pevnosti Vézači, když přišla v noci taková sněhová bouře a blýskalo se tak, že jeden blesk stíhal druhý. Jako vojín na stráži, nasazené bodlo a mezi samým železem, kde ve zdi byly střílny z pancéřových desek, dále vrata železná u vchodu, dvojitá na druhý dvůr, kde byly umístěny kanóny a munice. Ta se dovážela vždy v zimě, když byly nejhorší časy a to z Foči.
Hned prvním rokem jsem to zažil, boty staré, spravované, při chůzi jsem si odřel nohy, a když jsem nemohl jít, tak jsem se vezl, a tak jsem omrzl na nohy. Hejtman byl Němec a darebák, který neznal jiného než aušpéru (zavřít).
Po půl roce vždy doplňovali mužstva z Plzně. Který jim tam neseděl, tak mazal dolů, jak říkali. Tak tam přijel k naší kumpačce Frant. Tůma z Hostivaře, se kterým jsem chodil do pokračovací školy v Hostivaři. Rok před tím, jak mi říkal Václav Zeman z naší cimry, tam narukoval Láďa Jarouš z Hostivaře, a že nebyl takovému životu zvyklý. Když mu řekl desátník, aby umyl záchody, že ho setřel koštětem, a že za to dostal 6 měsíců arest a 6 měsíců měl nasluhovat. Arest v Sarajevě vydržel, pustili ho domů, dostal krankperláb (nemocenskou dovolenou) a doma brzy umřel. Znal jsem ho dobře ze školy, učil se u Janouška v Hostivaři strojním zámečníkem. U 11. setniny vojačili dva mládenci z Dubče, Jaroslav Frk a Frant. Novák – ten ale v první válce padl. Frk pracoval na dráze a je snad ještě živ. Známosti s kamarády si mnohý udělá a někdy je lepší se jim vyhnout.
Mám jednu milou vzpomínku z roku 1912, když jsem jel domů na dovolenou, když mně těžce stonala matka. Do Sarajeva jsem se svezl na voze s koňmi a přijdu na nádraží večer a jdu si koupit lístek a předkládám dovolenku. Říkám – nach Prag – pokladník mně říká česky – do Prahy. Já jsem Čech. Ptám se, kdy jede vlak? On říká, od května je to změněné, máte ještě hodinu času. Tamhle si sedněte na lavičku, já Vás potom zavolám. Tak sedím na lavici a v tom tam přijdou tři civilové a mluví česky. Jeden z nich říká: jdu se zeptat tedy, kdy jede vlak – přijde a povídá, máme ještě hodinu času, ještě bychom se mohli projít, ale kam dáme ty kufry a já povídám: já Vám je ohlídám. Sáhl do kapsy a hned mi dával 2 doutníky, ale já měl tabáku a cigaret plný kufr. Ten jeden byl starý, velký, zarostlý a ten se mě ptal kam jedu, já odpovídám, že do Prahy. Tak odešli a za chvíli přišli a ten starý se mně ptal kam jedu, jestli jedu do Prahy a kam? Já říkám, že před Prahu. Zas znovu – kam? Já povídám, co Vám budu vyprávět, když to tam neznáte a on povídá do Hostivaře nebo do Uhříněvse? Tak mě to překvapilo a povídám, že mám v Hostivaři provdanou sestru, ale že to mám z vlaku stejně daleko. Tak se mě ptá, ze které vesnice jsem. A já mu říkám, co Vám budu říkat, když to tam neznáte. A on mi začne jmenovat vesnice z jedné strany vlaku a já mu říkám, že jsem z druhé strany. Tak začal jmenovat i Průhonice. Já říkám, že jsem z Újezda a on říká, co dělá ten fousatý Tonda Smolík – to byl můj strýc – a ještě se ptal na další na Zemana, Kuchaře z Křeslic. To mě tak překvapilo, že jsem chtěl vysvětlení. Tak mně sdělil, že byl před dvaceti léty strojníkem v Uhříněvsi v cukrovaru. Ptal se mě, zdali půjdu do Uhříněvse a jestli vím, jak má ten krámek u cukrovaru nějaký Kotek. Já že to vím, tak mi dal vizitku Otto Zeida, abych mu ji dal a vyřídil od něj pozdrav, že spolu vždycky hráli dardu. Říkal, že má dva syny v Americe, a že přijedou v létě do Prahy na sokolský sjezd a on z Bosny a tady v Praze, že se sejdou. Tamti dva, jeden byl starší (byl od Kutné Hory), ten jel se mnou vlakem až do Brodu a tam si připlatil na rychlík, dělal mistra v mydlárně a musel narychlo odjet, skrze mstu. Ten třetí byl z nich nejmladší, takových třicet let a byl od Jičína. Já mu říkal, že tam musí mít známé u 74. pěšího pluku z Jičína. On říkal, lepší se jim vyhnout, mám mezi nimi na osm set korun a nemůžu se nic od nich dostat. Chtěli si společně zařídit výrobu mýdla tam v Bosně. A tu již přijel vlak, tak se rozloučili a my nasedli do vlaku a jeli jsme.
Ráno jsme dojeli do Bosenského Brodu, odtud jel on rychlíkem a já osobním přes Slavonii a Chorvatsko, až večer jsem přijel do Sžabatky (Subotica), kde jsem znovu přesedal a ráno jsem přijel do Budapestu. Tam jsem znovu přesedal a večer, vlastně k večeru, jsem přijel do Vídně. Nebyl jsem znalý cesty po Vídni, tak jsem jel auslákem (dopravníkem), který táhli koně a přijeli jsme na nádraží France Josefa. Zde jsem nasednul a ráno jsem přijel do Uhříněvse. Celá tato cesta ze Sarajeva do Prahy trvala 2 dny a 3 noci. Nic mě po cestě nezajímalo, jedině krásný a vzrostlý bukový les při jízdě z Bosenského Brodu do Subotice. Nebo v Bosenském Brodě to výstavní nádraží. V Budapestu takový dlouhý most přes Dunaj, myslím, že ani jeden není tak široký. Taková cesta vlakem stála 96 Korun, ovšem já ji neplatil a za celý rok už jsem potom jinou nedostal.
A tak ten život pomalu ubíhal, když nás honili po vrchách a my byli nad mraky a vesnice dole nebylo vidět. Začaly z jara kompanie buňky, po nich batalion buňky a pak manévry. Po manévrech se držela stráž a dělaly se silnice. Byl tam větší žold, tady bylo osm krejcarů denně, tam bylo 10 krejcarů. A menáž také lepší, půl roku v zimě byla k večeři rýže s masem a čaj nebo takzvané šunkofleky se špekem a také vuřty. Chleba toho bylo zvláště dost.
Až se stalo, že přišlo to válečné napětí, byli povoláni i rezervisté 1912 – 1913, až došlo k té tragedii sarajevské, kde odbouchnul studující Princip následníka trůnu a jeho manželku hraběnku Chotkovou. To byla příprava na válku, která taky ve čtrnáctém roce přišla. Ve 12tém a 13tém roce stále se jednalo o zkrácení vojenské presenční služby na dva roky, jako to bylo u zeměbrany, až konečně počátkem čtrnáctého roku na to došlo. Tak nás pouštěli domů, ale málo jsme z toho měli. Těch několik měsíců být doma bylo sice hezké a velmi krátké, když tu najednou 26. července 1914 v neděli na svátek sv. Anny jeho apoštol, veličenstvo z Boží milosti, císař rakouský, král český, uherský atd. vyhlásil všeobecnou mobilizaci prvé výzvy (tj. do 36 roků).
Tehdy jsme hráli u „Růžičků“ kuželky a mnoho se jich nevrátilo. Druhý den ráno jsme se rozjížděli každý ke svému útvaru. Někteří šli do Uhříněvsi na vlak a jeli na Benešov, někteří přímo do Prahy a někteří z Prahy na Plzeň, Klatovy a Cheb. Moje cesta byla do Plzně. Žádný jsme si toho s sebou moc nebral, dohromady všeho jenom balíček, takřka jedno prádlo. Tam se prováděla takzvaná prezentýrka a lidé se tam cpali, byli někteří zkrátka velmi nedočkaví. Já když jsem to viděl, tak povídám si, na tohle mám dost času. Šel jsem do hospody blízko kasáren ke „Hvězdě“. Tam bylo veselo, ale kam teď spát? První noc jsem spal za stolem v hospodě. Druhý den jsem šel zase na Klatovskou třídu se hlásit, ale ono zase plno lidu. Tak zase zpátky do hospody. Pak jsem se šel podívat, kde jsou ubytovaní. Tak jsem zůstal spát v jedné škole na slámě. Ráno jsem se šel hlásit, už nás tam moc nebylo, všude měli lidu dost, tak nás poslali několik do jedné školy k první náhradní. Oblek jsme měli modrý, tak jsem si to vybral a obléknul a za hodinu již mě volali, abych to svléknul a šel k maršbatalionu, že jsem se dostal omylem. Tak jsem šel do české reálky k tomu maršbatalionu, co jsem u něj byl, a který jede na Srbsko. Tam jsem měl ovšem samé známé.
A tak přišla sobota a někteří kamarádi říkali, abychom se jeli ještě podívat domů. Tak jsme šli do Doubravky na vlak v sobotu v půl jedenácté. V neděli, když jsme večer přijeli, tak maršbaťák byl pryč, odjel v sobotu večer. Bylo nás asi dvacet. Slibovali nám i trest smrti zastřelením a pak nás dali k regimentu k některým kompaniím. Já se dostal k osmé. Kamarád Jelínek byl u třinácté. Že toho bylo všude plno vojska, tak jsme byli ubytováni ve škole u saského mostu. Dopoledne bylo cvičení, odpoledne volno. Kuchaři měli kuchyně na ulici, vojáci to nesnědli, ti co byli zblízka, šli domů, tlusté maso hovězí mnohý nejedl, a tak to odnášeli chudí lidé domů – plné džbány. Jeden den, snad to bylo i v neděli, přijel 6tý prapor polních myslivců ze Syliánu z Tyrol, kteří jedou na ruskou frontu. Měl jsem tam kamaráda Josefa Řehku z Hole. Tak kutálka našeho pluku jim byla naproti na nádraží, tam jsme na peronu čekali od dopoledne až do pozdního večera, než jsme jeli. K dojmutí došlo nás všech po cestě na vlak, mezi námi těch děvčat ve čtyřstupu, toho líbání všech a toho pláče. Na nádraží pak se vojáci shlukovali a zpívali nebo se jinak hovorem bavili. Stál tam hlouček jednoročáků učitelů a zpívali píseň „Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“, v tom jeden z nich padl na zem a byl mrtev.
Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsme byli také v kostele na posvěcení našich zbraní. My, Češi, jsme byli v kostele Redemptoristů na Klatovské třídě. Němci byli na náměstí v kostele sv. Bartoloměje. Když jsme byli v tom kostele v plné výzbroji, pozorovali nás ti muži ze shora neb tam byl kolem dokola balkon, zdali se někdo z nás bude modlit, a jak se chováme. Ten kostel byl stavěn v r. 1911 a pivovar „Světovar“, dnes již zrušený, také.
Konečně jsme nastoupili do vlaku a ráno ve 3 hodiny jsme již čekali na smíchovském nádraží. V 6 hodin ráno již jsme projížděli nádražím bývalého Františka Josefa přes Hrabovku, dále k Běchovicím a Českému Brodu. Jely dva vlaky za sebou, vezly se kuchyně a veškerý proviant. Nás vojáků byly tři prapory – celkem 3 000 mužů. Tak jsme jeli až do České Třebové, kde nás rozdvojili. Jeden vlak jel na Brno a druhý na Olomouc a v Přerově jsme zase už byli pohromadě. A už zase se jelo dále k Hranicím a k Ostravě, až jsme se druhý den večer dostali do Krakova. Krátký oddech, kafe a zas dále Turnov, Rzešov a Jaroslav a dále k Přemyšlu. Před Přemyšlem jsme vystupovali z vlaku ve stanici Žuravica. To již jsme viděli pevnost Přemyšl a okolo ty pevnůstky. Odtamtud jsme šli na sever na nějaké městečko Lubačow, tam už bylo vojska, oblehli jsme studny, kde jaká byla.
Tam již byli od 6tých myslivců, 22tých myslivců, 88. pěší pluk, 75. pěší pluk a 29. zeměbranecký pluk, celé tyto pluky tvořily jednu brigádu, ale dělostřelectvo dosud žádné. A tak jsme šli jeden den po cestě lesem na bojiště a nesmělo se mluvit ani kouřit. Šli jsme ve čtyřstupu, ticho jako v kostele a najednou rána z pušky nahoru do vzduchu. Teď hned ten shon, kdo to vystřelil, ale žádný se k tomu nechtěl znát, tak praporčík chodil ve čtyřstupech a prohlížel pušky, až přišel za nás a našel toho vojína, záložníka Veselého, který vystřelil. Povídá: Veselý, vy jste vystřelil, proč jste vystřelil? Povídá Veselý: Já nevím, p. fenrich, ale muselo to vylítnout laufem. To bylo toho smíchu třeba, že jsme šli na válečná jatka. Měl jsem kamaráda vedle, Vojtu Krutla, veselého to člověka a moc chudák Veselý od něj zkusil. Veselý byl záložník, celé tři roky dělal hejtmanovi sluhu a po cestě asi odstrčil špérklapku (uzávěr) a tím vyšla rána.
Druhý den jsme vylezli z lesa, to již bylo na veliké pláni, ale také střely bzučely jako včeličky. Rychle jsme nastoupili do švarmů a již nás hnali kupředu. Nepřítele jsme neviděli, ale zato strojní pušky a kanóny začaly mluvit a začaly hořet vesnice. Bylo to v takovém místě, jako kdyby ses díval od Chodova k Radimovicům a k Říčanům. Byli jsme v prvním švarmu a nás dobíhaly ještě tři švarmy bez dělostřelectva a do večera jsme byli hodně daleko přes všechny možné překážky.
Byla tam taková krajina, samá voda. Tekla tam také nějaká říčka nebo větší potok a dosti dravý a vody bylo tak 1 metr. Někteří to ani nepřešli, zůstali v tom proudu, jak jsem viděl. Bylo to tam samá rašelina i celé štosy cihel z rašeliny. K večeru jsme postupovali do vrchu, hodně nás scházelo, na to byl i raněn vedle mě nadporučík v záloze Němec a byli tam ovesné panáky, tak jsme ho odtáhli za panáka a on v něm byl první carský voják. Zbraň žádnou neměl, nohu jsme mu obvázali, vzali ho do celty a nesli jsme ho zpátky. Pro vodu jsme nikam nemohli, zůstali jsme tam do rána. Vesnice všechny hořely, nepřítel měl dobrý cíl na kostel a podobně. My jsme byli mokří, jak jsme přecházeli ten potok, tak jsme si udělali oheň a já jsem při něm usnul, až mě to vzbudilo, když mě pálily nohy a já měl spálené boty, tak jsem šel ráno k padlému a vzal jsem mu je z nohy.
Rusové se za noc stáhli dál a čekali, jak zase budou do nás pálit, až budeme postupovat. Takhle to trvalo ještě dva dny, až jsme se dostali přes Zámošť, Tomačov až k Dublinu, asi 140 km od Ruska. Tak zase nás stáhli zpátky, aby nás nepřítel neobešel a nezabral, tak jsme zůstali na hranicích a převáděli nás po hranicích, až jsme přišli hodně na východ. To už byly srážky bez té kanonády. Ale z kulometů nás stírali pěkně.
Kuchyně jsme ani neviděli, najedl jsem se mrkve, ale té dobytčí, žluté. Bolel mě žaludek, zvracel jsem a o břicho jsem si nemohl ani zavadit. Hejtman byl Němec, hlásil jsem se mu, on mě poslal, abych chodil s kuchyní. Šel jsem ke kuchyni, ani mi ryztrunk, tj. výzbroj, nevzali. Na kuchyni zupák tam dřepěl jako uvázaný balon, a když to bylo do vrchu, abych je tlačil, a když to bylo z vrchu, tak mi ujeli. Tak jsem byl opuštěný sám a sám. Podle stop jsem nemohl jít za nimi, protože to na zemi bylo všechno rozšlapané. Až jsem k večeru viděl vesnici, tak jsem tam šel. Byli tam kanonýři Němci z Litoměřic. Prosil jsem jednoho o kávu, tak mi ji přenesl a já jsem si lehl pod kanón. V noci mě jeden vzbudil, abych šel pryč, že by mě zajali. Šel jsem dál o kousek po paměti a lehnul jsem si za stavením do kukuřice. Ráno mě probudila svině s mladými, když mě z hladu hryzala boty. Co teď? Vstanu, rozhlížím se a spatřím kus dále ještě stoh slámy. Jdu rovnou ke stohu, že si ještě odpočinu, alespoň chvíli a on vylézá ze stohu voják. Ptám se na národnost, on že je Čech od 21. pěšího pluku z Čáslavi, a že hledá regiment. Já povídám, tady ho akorát najdeš. Tak pojď se mnou, já ho taky hledám, půjdeme do vsi, jestli něco seženeme k jídlu. Srazili jsme se tam ještě s jedním vojákem od 35. pěšího pluku, tak jsme sháněli něco k jídlu. Vlezl jsem do chlívku a píchnul jedno prasátko, kluk mi držel dvířka a jeden dával pozor, kdyby někdo šel. Tak jsme ho vykuchali, rozřezali a opékali na ohníčku. Museli jsme toho nechat, přišli tam Maďaři (honvédi) a šli jsme teď tři dál. Najednou povídá ten kluk od našeho pluku, tamhle je náš štáb. Já jdu ke štábu a já také. Ten od těch 21. povídá, já na vás počkám na kraji ve vsi. Hlásili jsme se u štábu, byla tam naše kuchyně, ale oni mi dali službu hlídat vozy a chodit okolo. Ale já vzal draka, když mi nedali najíst.
Ten na mě čekal, tak jsme tam vyčistili úly ze stromů a vyspali jsme se tam pod kůlnou. Ráno, když jsme vstali, všechno vojsko bylo už pryč. Vydali jsme se spolu sami na cestu hledat regiment. Šli jsme za vesnici a brzy jsme zase přišli do lesa. Lesem jsme šli dost dlouho, celý půlden, a když jsme vyšli z lesa, byla tam zase vesnice a v poli byla studna s tím táhlem. Říkám kamarádovi, dojdi tam pro vodu, já tady počkám. Lehnul jsem si na svah u jedné stodůlky a v tom tady jde četař s nádobou pro vodu koním. Povídám, poslouchej fíro, nejsi od 35.? Ale jsem, máme tady koně s vozem, vozili jsme raněný a teď hledáme regiment. Počkal jsem na něj s kamarádem, povídá, pojď k nám, tam jsou ještě dva. Přišli jsme do baráku, na dvorku pár koníků s vozem a dva vojáci vaří slepici. Ten nejstarší povídá, od které jsi? Já říkám, že od osmé, my jsme všichni tři od třinácté. Ty u nás zůstaň, ale ty můžeš jít k 21. Máte hlad, viď? Já říkám, to víš, že máme hlad. Tomu dal kus chleba a kousek slepice a jde. Já se najedl a starý říká, jdi s Honzou sehnat nějaké krmení pro koně.
Musím je uvést jménem, jako při divadle: Honza Krz – četař aktivní, Žežulka – desátník, záložník, Brabec – záložník a já. Komando měl pěšák Brabec, kočího dělal Honza – plzeňský fotbalista. Honza vzal sekyru a šli jsme k cestě do té stodoly, v tom jede hlídka dragounů a kozáci po ní střílejí. Tak honem nasedat a pryč. Jezdili jsme se vždycky ptát, třeba na Korpskomando, jestli nevědí, kde je náš regiment? Oni mu řekli a on povídá, ať nám vylížou, na to máme dost času.
Tak jsme jezdili, až jsme přijeli k Ráwě Ruski a chtěli jsme se dostat do Ráwy, ale tam byl takový přesun vojska přes most do města, a to samé dělostřelectvo. Přijde ke mně Brabec a povídá, máš peníze, půjč mi dvacet korun. Říkám, mám, a dávám mu dvacku. Myslím si dá, nedá? Ale to je jedno, stejně nevím, co se se mnou stane. Zůstali jsme v té vesnici před Ráwou Ruskou. Byly tam dvě vesnice a ty se jmenovali Úgnov a Úzov. Zajeli do jednoho stavení a Brabec koupil od těch žen dvě kachny, aby nám je udělaly. Tam jsme se také pořádně umyli a odpočinuli. Ráno již to bylo volné přes most, tak jsme jeli do Ráwy.
To bylo celé město židovské. Teď chytal Brabec kupce na vůz a koníky, některý to nechtěl, až jednoho žida nachytal a prodal koně s vozem za 160 zl. Vrátil mi dluh 10 zl. a šli jsme si hledat kvartýr. Polní láhev šnapsu (kořalky) stála 55 krejcarů. Našli jsme si byt v jedné pekárně na druhém konci města u židovského hřbitova. Tam pekli housky (bulky). Kořalka se koupila a cigarety Brabec sehnal pro nás, sám on nekouřil. To již ale začali četníci honit vojáky do zákopů. Naše kuchyně stály na náměstí a my jsme tam chodili až večer, a to jsme si vzali patron tašky a kver, říkali jsme, že jsme od kuchyně. Kaprál Žežulka už měl z toho strach, tak odešel do zákopů. Ve městě se svítit nesmělo, to byla tma, ruská kanonáda střílela až sem. Náš regiment byl za Ráwou v zákopech asi půl druhé hodiny cesty u vesnice Lemkovicz.
Jedenkrát jsme byli večer venku, tma byla, a oni tady naši vojáci vedou ruské zajatce. Slyším tady známý hlas – gevég, gevég = z cesty. A hned povídá, jak zajali ruské vojáky, že je jich 14set, a že s nimi jedou do Terezína. Já povídám, tak je jenom moc nehoupej Krákoro! A on křičí, pojď sem, pojď sem, který ty jsi? Já říkám, naposledy jsme spolu dělali u Houžvice. Volá, pojď sem Josef a hned – nemáš cigaretu? Tak jsem mu jich dal hrst. Říkal, kdybys byl přišel o hodinu dříve, byl bych řekl lajtnantovi a mohl jsi jet s námi, my jedeme s nimi až do Terezína a budu se stavět doma. Co vzkážeš domů? Že je zdravím, a že jsem dosud ještě zdráv.
Zatím ale s nimi dojeli do Jaroslavi, a tam je předali tak zvanému Caudšturmu (zeměbraně), a jeli zpět. Byl raněn v Ráwě Ruski hned u šraněk, blízko, co jsme se sešli. Nás už to v Ráwě také omrzelo, psaní jsme nedostávali, měli jsme polní poštu 94, a to by se mohlo změnit. Tak jsme šli do zákopů.
Bylo i vyšetřování se mnou, kde jsem byl, ale to jsem si uměl vyřídit. Byli jsme tam v lese v křížovém ohni, že do nás stříleli i honvédi (zeměbran. dělostřel.). Při tom pekle nám bylo sděleno všechno spakovat, že budeme ustupovat, a to bylo 8. září 1914.
Na celé frontě se ustupovalo a my, 8. kompanie, jsme ještě dělali bedekruh plzeňským kanónům. To znamená, že dělostřelectvo udržovalo, aby se veškerý válečný materiál a zásobování s jídlem odsunulo nazad. Nebylo to takřka nic platné. U městečka Javorova to zůstalo všechno na takové ploše od Chodova k Radimovicům, a v té samé šíři zůstalo viset takových 300 000 vozů trénu. Jela taková karavana za sebou, přišli na strouhu nebo močál, naházeli tam pytle mouky nebo rýže a ono to nešlo. Jiní zas jeli v houfu vedle, zůstali tam také a tak toho bylo, že by ani říčanský okres na to nestačil, třebaže pod něj spadalo 60 obcí.
Nebo pontony, v každém dílu byly zapřaženy 3 páry pivovarských koní, teď byl ten ponton ze třech nebo čtyř dílů. Přeřezali prostraňky a ujeli aspoň s koňmi. My jsme hladověli a nesměli jsme si z toho vzít ani cvibach nebo kostku cukru. Oficíři to hlídali a ruku by byli každému usekli. Od firmy Rossekranz z Plzně, který byl 35. pluku dodavatelem, daroval pluku fůru salámů, že to mělo pár silných koní co utáhnout. Důstojníci nám to nedali, asi počítali, že to sežerou sami. Všechno přišlo do zajetí a my jsme hladověli.
Ve dne v noci se ustupovalo, ani se nespalo. Nemůžu tomu ještě dnes věřit, co může člověk vydržet, to trvalo 14 dní celý ten ústup, že jsme se dostali až do Karpat k Jaslu. Po cestě ústupu jsme také přišli do městečka Grünwaldu, kde stojí pomník na památku, kde polská šlechta zvítězila nad Německem. Naproti byl pěkný zámek se šlechtěným hlohovým plotem. U onoho pomníku držel nad námi oberst Hecht proslov a dle hlášení a počtu vojáků až plakal. Do pole jsme jeli počtem 3 600 mužů a nyní bylo všech 700 mužů. To znamená, že chybí 2 900 mužů, tj. mrtvých, raněných a zajatých.
A tak jsme se dostali na místo odpočinku, kde místo odpočinku nás honili. Co je to vše platno, lidské blbosti nevymizí. V mobilizaci jsem také měl strážní službu v Doudlevcích na mostě a poručík píchal jednomu do korby naložené jetelem, jestli tam není schován špehoun.
Přijela nám posila, první a druhý maršbatalion a šli jsme znovu. Došli jsme k Jaroslavi, kde se soustředily ještě ostatní pluky, a v noci za tmy nás vedli proti nepříteli. Byli jsme na Sanu mezi Jaroslaví a Radymen. Zavedli nás tak, že jsme byli u potoka tekoucího do Sanu.
Rusové byli na druhé straně Sanu a my jsme byli v křížového ohni, tak do nás prali po celé linii. Blízko nás byla cihelna, tam byl hliník hluboký takových 6 m. Na hoře u toho hliníku byl obrovský topol, nižší a košatý, jako je u Čestlic u silnice. Tam měl nepřítel dobrý cíl, a když nás našly kanóny u potoka ve břehu, tak nás hodně uteklo do toho hliníku. Ti Rusové jako by to věděli, tak zase zastřelovali do toho topolu. Jeden šrapnel narazil do topolu, který se celý zvrhnul do hliníku. A těch obětí. Byli tam též od 22. praporu polních myslivců.
A zase nás v noci převáděli, bloudili jsme nevím kde všude a zase jsme byli ráno na tom samém místě. Každou noc jsme takhle bloumali a to bylo pane, tak rozbité jámy od granátů, dál jsme nemohli, jenom k Sanu. Byly tam louky, takový černý jíl a to byla práce vyrýt si feldšpátkou dekunk. Nebo jsme také zůstali ležet v té mokré louce celý den.
Na to jsme zase dostali posilu, přišel třetí maršbatalion a s ním jeden známý svobodník Kovář. Vzali jsme ho mezi sebe, a tak jsme házeli hlínu před sebe – přestřelky trvaly stále. Už jsme byli asi 40 cm ve hloubce a házeli zem stále před sebe, a jak nový kamarád hodil feldšpátkou hlínu ven, kulička z pušky narazila mu na okraj lopatky a ta se nárazem otočila a jak ji držel v rukou, tak mu rozsekla hlavu, že mu mozek vytekl. Večer nám sliboval, jestli se šťastně vrátíme, že nám zaplatí hektolitr Plzně.
Nejvyšší osobou byl u nás u kumpačky praporčík Němec. Ten vylezl ze zákopu se vymočit a taková zbloudilá ho našla v noci a dostal ji přímo do srdce. Za něho přišel nějaký lajtnant Mudrovčič – Chorvat a prvotřídní darebák. Ten nás honil ve dne, když na nás měli Rusové za světla nejlepší cíl. Terén byl svahovitý, nahoru jsme šli ve čtyřstupech a zpět proti nepříteli ve švarmlinii. On měl revolver v ruce a střílel i po nás, doběhli jsme vždy k řece a zase nás hnal zpět, jako když si teprve hrajeme na vojáky. Jestli mu to někdo nandal, to nevím, na naší straně byl pozorovací balon a dělostřelectvo začalo střílet a dělali jsme útok. Tak se to několikrát opakovalo, ovšem, že ruská kanonáda také nezahálela, a to bylo po několik dní, až jsem to já dostal.
Bylo to již k večeru a nás tam leželo raněných a mrtvých jako dříví na pasece. Cítil jsem, jak mně krev teče a zároveň mě to nadýmalo, v pasu jsem byl stažený a jednou rukou jsem si řemeny nemohl rozepnout, až jsem se i podělal. V tom slyším známý hlas, který říká – hoši tady byste ještě něco mohli dostat a tadyhle je strouha, kdo můžete, pojďte sem. On ke mně přiskočil, shodil ze mě rystunk a já mu ukazuji jen tak pravou rukou. Vzal mě opatrně a táhnul mě do té strouhy. V tom šel jeden okolo a říká mu, aby mu pomohl mě odnést na obvaziště. Vzali se za ruce, každý jednou rukou okolo mého krku a odnesli mě na obvaziště k 36. pluku. Tam mě obvázali a říkali, ten už má dobojováno, ten ani transport nevydrží. Bylo to na Sanu, byly tam dvě vesnice u sebe. Jedna se jmenovala Tučeba a druhá Milýno. Kamarád Jelínek mně tam dával černý kafe po lžíci a byl u mě až přijely v noci sanitní vozy a odvezly nás do Jaroslavi. V Jaroslavi nás znovu ošetřili a dávali nás do vlaku, že nás odvezou do Brna. Když jsme přijeli na Moravu, tak zjistili, že nemají pro nás místo a vezli nás do Vídně, do 19. okresu.
Po cestě ve vlaku mě ošetřoval polský průvodčí, který přinesl v šálku teplou vodu a myl mně ruce, ty jsem měl jako zem. Tady mě vyčistili od vší, umyli, ostříhali vlasy a oholili v ohanbí jeptišky a vzali na operaci. Byly tam samé ženské z vyšších kruhů, neb jim doktoři říkali excelence. A ten kamarád Brabec od 13té byl raněn do ruky a byl se mnou na pokoji. Když jsem byl na frontě, tak nás jednou převáděli a ono pršelo, jen lilo. Šli jsme se schovat do kostela a tam bylo těch obrázků Panny Marie Čenstochovské, tak jsem si dva vzal na památku, ale při zranění byly celé zakrváceny. Nedávám jim žádnou zázračnou moc, že mě uchránily od smrti, spíše bych řekl, že mě chránil duch mojí zemřelé matky, která svými vlídnými slovy a vrozenou laskavostí byla mojí světicí, ale ne jenom mně, ale nás všech dětí. Kamarád Brabec mi napsal lístek a posílal rodičům mým oznámení. Měl jsem ve Vídni přátele strýce a sestřenice, psali jim z domova a než ty mě přišli navštívit, byl jsem už pryč. Kamarád žádal do Plzně a mně to vyřídil do Prahy. Po cestě mě ošetřovali a v Prátru byli dva doktoři Češi, a ti mě nechtěli pustit, že tu cestu nevydržím – odtamtud vypravovali nemocné. Ve vlaku o mě pečovali průvodčí, Brabec jel se mnou do Gmüntu a dál na Budějovice do Plzně. Já jsem v Uhříněvsi vylezl, vlastně mě vynesli a byl tam Žemla pro poštu, ten mě odvezl do Průhonic. Z Průhonic jsem se pustil sám domů a otec už mi došel k Průhonicím naproti. Průhonický lékař MUDr. Balcar mě obvazoval a za jeden obvaz počítal 1 zl. Ošetření prováděl zdarma. Pak si podal účet za obvazy, což činilo 22 Kč, a já jsem se hlásil ve vojenské nemocnici na Karláku. Tam byli takoví lékaři, mladí kluci. Vzal nůžky, za krkem to přestřihl a ani nevěděl, že jsem měl v díře na krku strčenou gumovou drenážku. Každý měl v záhlaví tabulku a tam byl i pluk. Žádný se mě nic neptal a najednou mě poslali do Plzně. Do Plzně jsme přijeli na nám. Komenského a tam odtud mě odvezli do školy nad Hamburkem. To byla záložní nemocnice a ležel tam tehdy voj. Jaroslav Hrach. Tehdy jsme se neznali, až když stavěl hospodu u „Nového rybníka“, tak jsme se domluvili. Byli v té Plzni hodní lidé, doktoři tam byli čtyři samí Židé – Weis, Winterštain, Hofman a Australicz. Písaře jim děla učitel Jan Vavřík, který psal články do Českého deníku pod zn. Svou. Jednou se stalo, já ležel těžce nemocen a přijde pan učitel a povídá – víte, že vás hledají četníci? Jste udaný jako dezertér. Já jsem jim už odpověděl, aby se o Vás nestarali, že jste v dobrých rukou. Druhý den přijela za mnou sestra Přechová. Říkala, že byl u nás strážmistr Hladík a říkal, že jsem zběh, a že je na mě vydán zatykač a chtěl mě hledat. Až mu dali adresu, tak odešel. Matka moje z toho mohla mít smrt, musel ji otec v noci zavolat lékaře. Pak mně ještě docházely dopisy, co je se mnou, od kamarádů a já zatím ležel jako lazar. Ležel jsem u okna, škola je u hlavního nádraží, šla marška do pole, vedla je hudba a hrála jim ještě na peróně. Ti co mohli chodit, otevřeli okna, aby slyšeli hudbu a venku byl velký mráz a já jsem nastydnul, že jsem nemohl dýchat. Přivezli mě tam v prosinci 1914 a myslím, že to bylo koncem února 1915, když tam přijel profesor MUDr. Kukula z Prahy v hodnosti generálního pluk. lékaře a zase si nás vybíral na operace do Prahy. Byl jsem také vybrán, z Plzně z nemocnice nás bylo asi 20 vojínů. Já měl být operován na nervy, že chtějí na mně nějaký ten pokus udělat – to jsem věděl, ale až mně nebude průstřel na krku hnisat. Lékařský nález můj zněl: Paralysu – sympati atd. Paralysa znamená ochrnutí – měl jsem pokroucený obličej, zuby mně nešly na sebe, levou panenku mám dodnes menší a levé oční víčko jsem měl úplně bez vlády. Na krku, jak mě rána hnisala anebo když jsem pil, tekutina mi tekla ven ranou a já měl levou stranu prsou celou spařenou, a to byla ještě jedna bolest navíc. Přišla doba odjezdu, odvezli nás na vlak a jeli do té stověžaté Prahy. Z nádraží nás odvezli do Všeobecné nemocnice na chirurgickou kliniku profesora Kukuly. Neměli tam místo a musel jsem ležet zatím v místnosti, kde dávali přerážené údy do sádry. Se mnou nic nemohli dělat, rána mně stále hnisala, až mně dali na pokoj do suterénu. Když přišel profesor Kukula a ptal se, jak se vede, museli jsme říkat, že dobře. Když bylo lepší počasí, vyšel jsem si ven hledat pomoc. Našel jsem prof. Výmolu v bytě, měl jsem doporučení od vrchního správce Rotnágla, to byli bratranci, aby mě léčil. Říkal, soukromě vás léčit nemohu, jsme vojáci a zavřeli by nás oba. Žádejte o přeložení ke mně, do vojenské nemocnice na Hradčany. Na to se ptá, ve které jsem nemocnici. Já říkám, že ve všeobecné a on říká, vždyť tam máte krční kliniku profesora Kurtwirta. Žádejte, aby vás tam vzali. Tak jsem šel v nemocnici hned na krční kliniku, ale v té čekárně jsem cítil chloroform a nemohl jsem tam vydržet. Až mě jednou zavolal tam p. docent a povídá – vojáčku, co je s vámi? Já už jsem vás tady viděl několikrát a vždycky jste zase pryč. Já jsem nemohl mluvit, takže jsem jenom šeptal, že mám prostřelený krk, a že v té čekárně nemohu vydržet. Tak mě pan docent prohlédl s panem asistentem a říká, teď zase můžete jít ven a přijďte v 10 hodin, až tady bude pan profesor. Byl jsem venku, v 10 hodin jsem tam šel, a všichni již čekali na mě. Pan profesor mě prohlédl a říkal vrchní sestře – Máry, jděte s tím vojákem ke Kukulovům a vyzvedněte jeho papíry, zůstane zde ležet. Vrchní sestra to vyřídila a já zůstal v ošetřování na krční klinice. Bylo to tam dobré, po vizitě si mohl člověk dělat podle svého, buď sedět venku, nebo i jít do města. Když se mně to později zlepšilo, chodil jsem do biografů, od pátku do pátku pokaždé jinam až se změnil program a v neděli po vizitě jsem chodil domů a v pondělí ráno jsem zase přišel. Pak dali do brány hlídku, chodil jsem v civilu a také jsem přelézal zeď. Stalo se, že u nás byl operován na zánět středního ucha, dostal do rány růži, tak nás vystěhovali po klinikách, aby mohli místnosti desinfikovat. Dostal jsem se vedle na kožní kliniku, tam byla hodná vrchní a říkala mi, až přijde vizita, tj. prof. Janovský s tou paní, tak jí řekni nebo kdykoli ji potkáš – ruku líbám milostpaní a dostaneš od ní všechno. To jí říkali i doktoři. Bába se tam dostala jako vdova po listonoši, měla provdanou dceru za ředitele cukrovaru a s tím prof. táhli společně káru od mladých let – on byl svobodný. Za ta léta měla praxe a také měla víc privátních pacientů než sám profesor Janovský. Tak mě také poslala v 1915 na Dobříš do rekonvalescentu na dva měsíce. Tam bylo krásně volno, chodili jsme na houby do lesů, ale neměli jsme to kde sušit. Vrchní kuchařka tam byla Tonička Šebková z Hostivaře, dcera kostelníka. Té jsem nanosil hub hříbků na nakládání a její sestra, Babková, pro ně jezdila. Ona si mě vyžádala, říkala veliteli zotavovny, že mě posílá do knížecího mlýna do Plechhamru objednat chleba a dala mi salám nebo vuřty na cestu, oběd ten jsem měl vždy uschovaný. To byl směr přes Starou Huť.
Když nám prošla stanovená doba, přijel jsem zpět do nemocnice a byl jsem navržen k superarbitraci, zdali mě pustí domů jako válečného invalidu. Čekali jsme na ní v caikhause (skladiště) na Újezdu. Pustili mě domů na 1 rok s 45% pracovní neschopností. Byl jsem doma necelého půl roku a již mě volali znovu k prohlídce, přestože jsem nemluvil, jenom šeptal, poslali mě ke kádru do Uher na podzim v roce 1916. Můj superarbitrační nález zněl – lehká služba beze zbraně. Dostavil jsem se ve stanovený den do caikhausu a odtamtud jsme šli na dráhu na hlavní nádraží, až jsme dojeli do Vídně, přes Vídeň pěšky na východní nádraží a dále do Komárna, kde jsme přesedali a jeli velkou nížinou uherskou do Stoličního Bělehradu. Tam jsme byli posláni ke štábní setnině, jinak nás potřebovali do maršky. To bylo stálé přebírání a honění kolikrát denně. Ubikace jsme měli za městem, dřevěné baráky, a v nich byla ta zima dlouhá. Byly tam mrazy až 36°C. Pro mě to byla zkouška, sebezapírání, když jsem jenom šeptal. Tam jsem také bral příplatek za zranění 8 korun měsíčně. Jednou jsem si byl v kanceláři pro 8 korun a účetní mi říká, co dělám? Já říkám, že nic, tak abych jim topil v kanceláři. Tak jsem topil v kanceláři, ale jen vinnou révou. Tam uhlí nebylo. To jsem musel stále přikládat. Za jedno jsem byl v teple a za druhé jsem všechno věděl předem, co bude v rozkaze. Na jaře jsem chodil odhrabávat víno a zalévat. Účetní Vilím byl hodný člověk, měl za drahou spachtovaný domek, tak bydlel s rodinou a na svahu měl tu vinici.
Já jsem se tam ulejval, ale přece mě našli. Vzali mě pryč a dávali mi různé práce, já to nechtěl dělat, tak mi druhý zupák stále vyhrožoval.
Byly ve městě biografy, hráli tam maďarsky a německy, ale nemohl jsem si to tak rychle přečíst. Také jsem se byl několikrát u Blatenského jezera podívat. Také jsem tam byl na jednání na práci s kamarády v nějakém dvoře v Zsabat Batiánu. Pak také přišlo, že má jít 52 vojáků na polní práce (na sena) do Čech. Tam mně říkal šikovatel, abych také šel, že to budu mít lepší. Já mu říkal, aby mi našel něco blízko Prahy, abych se mohl podívat domů. On to vše přečetl a říká – tady je všechno na Plzeňsko, Blovicko a dvě místa byly na Táborsku. Vzal jsem to Táborsko, ale to znamenalo kraj, bylo jedno místo u Tábora a druhé v Petrovicích u Sedlčan. Já a ještě jeden kaprál z Prahy jsme jeli do těch Petrovic. Dojeli jsme do Písku a šli jsme se ptát na vesnici a ona to byla vesnička malá, my měli psáno č. 62 a tam jich nebylo ani 30. Chyba byla v tom, že oni psali okres Písek, když tam to nebylo, tak jsme zase jeli jinam. Byli jsme v Petrovicích u Sušice, u Blatné, u Protivína a Petrovice, co jsme hledali a v nich hospodáře Jana Železníka, nikde. Maršrůtu jsme měli orazítkovanou, že už tam nebylo ani místa pro další. Ptali jsme se na doplňovacím velitelství 11. pěšího pluku, na četnické stanici a žádný nic nevěděl. Došli jsme na nádraží a tam čekal jeden dědeček s prádelním košem. Ptám se, dědečku kam jedete? On říká, do Milevska. Ptám se dědečku, nejsou u vás Petrovice? Říká, ale jsou, ptám se, jestli to tam zná a on že ano! Jeli jsme s dědou do Milevska, on šel do Kojetína a my dále do Petrovic. Tak jsme se konečně dostali na místo a trvalo to z Uher hnedle týden. Jeli jsme na seno a za 14 dní byly žně. Pracovali jsme tam až do sv. Anny a jeli jsme zpět. Byli jsme každý u jiného hospodáře. Měl jsem se dobře a odtamtud jsem jezdil každý týden domů. V sobotu večer, když šli spát, tak já jsem šel na vlak. Bylo to do Sedlčan tři hodiny cesty a vlak jel v neděli ráno v půl čtvrté podle nového času. To jsem tam ale radši počkal. Zpočátku, když jsem neznal cestu a v noci k tomu, chodil jsem po silnici a to bylo o hodně dále. Až jednou v pondělí, když jsem jel z domova, tak jsem vylézal z vlaku a šel jsem s jedním řezníkem a ten mě vedl samými pěšinami a strání, ale bylo to rovně a o hodně blíž. Ve vesnici byla cesta zahrazena lískou, tak se to odstrčilo a šlo se dále. V noci to bylo horší, ještě když na mě doráželi psi, ale v neděli ráno v 10 hodin jsem již byl doma a z domu jsem šel v pondělí po obědě. Bylo to tam tehdy hezké, když člověk bloumal v tom nočním tichu.
U kádru to bylo horší, samé honění, samá komandýrka a mít ještě trochu hladu. Sotva jsme přijeli ke kádru a již vybírali k baumkompanii, celtu, výzbroj a 180 ostrých bez lékařské prohlídky. Náhodou jsem zase vypadl, ale třetí den již mě s některými hnali hlídat krechty bramborů. Hlásil jsem se nemocným, tak mě ještě s jedním poslali zpět. Takhle to stále čistili a najednou přišlo nařízení a poslali nás do Jindřichova Hradce k arbeitkádru (pracovní oddělení). V Jindřichově Hradci jsme byli ubytováni ve starých kasárnách u kostela. Zde bylo více hladu než v Uhrách. Když jsme tam přijeli, byla menáž z těch dýní, ale z těch co dávají se dobytku, hovězí polévka taková mdlá, že jsem zvracel a bylo mi zle. Byl jsem tam asi 14 dní, než jsme jeli pryč.
Nechci se podrobně o všem rozepisovat, protože to by tato kniha na všechna podrobná sdělení nestačila. Jednoduše řečeno: zedníky a tesaře posílali za Vídeň do městečka Gros Eazersdorfu. Ostatní posílali do Prahy na Petřín. Z Vídně tam jezdila elektrika. Ubikace jsme měli v maštalích. Bylo nás tam osm až devět set. Zároveň tam byla veliká zahrada, kde se pěstovala zelenina pro kuchyň. Chodili jsme pracovat do zahrady nebo odklízet ostnaté dráty do Neisidlu na maďarských hranicích u jezera Neziderského. To bylo opevnění okolo Vídně z r. 1915, když byli Rusové v Karpatech. V neděli jsem jezdili do Prátru. Z Vídně do Bratislavy se mohlo jet vlakem, elektrikou nebo parníkem. Blízko nás bylo letiště Ošpry (Asrpru), kam jsme také chodili vykládat ta rozbitá letadla z italské fronty. Zároveň nás honili na komandýrky. Jednou jsme byli posláni do Králova Pole u Brna do cukrovaru. Když jsme tam přijeli, tak už tam byli jiní, tak jsme jeli zpět. Jednou zase jsme byli posláni do Gobersbergu u Kremže a když jsme tam dojeli, taky už tam měli. A tak jsme jezdili, že jsme měli také dvě komandýrky ve Vídni za den. I ve Štýrsku jsme byli v Eizuheeezu, kde se lámal kámen na železnou rudu. Byly jsme 4, co jsme nechtěli to dělat, že jsme nemocní, že nám vadí zranění, tak nás poslali zpátky. Našel jsem si tam dva kamarády zedníky, jeden byl z obce Chlumec Pilař od Českých Velenic k Třeboni. Ten jezdil do Vídně zedničit, ten druhý byl od Manětína a jezdil do Plzně. Tenhle byl starší z těch padesátníků. Posílali také do Chomutova (Kometau), ale tam jsme nechtěli a když to vybírali, tak jsme couvali dozadu. Za naší nepřítomnosti odjel transport do Plzně 80 mužů. Ale to bylo každou chvíli, třebas jsme tam nebyli, až se povídalo, že už do Plzně víc brát nebudou. Měl jsem toho kamaráda vedle z těch padesátníků a on chudák div neplakal, že se do Plzně již nedostane, a že už nebyl dva roky doma. Jednou, to bylo po obědě, jsme leželi vedle sebe na prknech a on mi povídá: já bych ti něco řekl, ale prosím tě, žádnému to neříkej a ještě se mě bál s tím svěřit. Povídám, mně můžeš stoprocentně věřit a ven s tím! A zase prosím tě, já říkám mluv, neboj se! Já jsem byl zavřený 1 rok pro urážku císaře pána a vypráví mi, jak jezdil do Plzně do práce a ve vlaku říkal toho darebáka s tou kratší rukou (císař Vilém) a toho Frantu Procházku, že měl dávno hrom zabít. Ale že tam byli lidé, kteří mluvili dvojjazyčně, tak ho jedna Němka udala hned ve vlaku a na zastávce v Plzni již na něj čekali a hned ho dali do basy a víc se domů nedostal. Měl áčko, a když ho po roce pustili z vězení, tak byl zdecimovaný, že mu dali C a poslali ho na práci. A zase prosím, prosím tě, já říkám Johan z toho si nic nedělej, na ty se můžeš vždycky vys….! Jmenoval se Jan Strychýř a druhý se jmenoval Janoušek Ignác, tomu bylo 36 let. Oba mluvili perfektně německy, četli německé noviny a já jsem nemluvil německy, že bych to řekl špatně, že se mi budou smát.
Stalo se, že jsme přišli ze zahrady a najednou křičí. Ales heraus! Všechno ven! Vedoucí byl jeden důstojník a jeden četař Němec co všechno psal. Nejdříve bylo 40 mužů do Chomutova a už to psali. Tlačil jsem se zpátky, aby mě nezabrali a najednou bylo: zehn mann nach Pilsen Böhmen. Honem je táhnu za sebou, říkám: je to do Plzně. Tak jsme byli zapsaní všichni tři, jenže já jsem se jim zdál mladý a oni mě tam ti darebáci nechtěli pustit. Že jsem byl na frontě a raněný, to všechno museli vědět a nechtěli mě pustit, ale ten četař říkal, že už mě má napsaného, a že už to nebude škrtat. Ještě jsem tomu nevěřil, až po menáži, když už jsem byl na maršrutě napsaný a dostali jsme místo jídla pár krejcarů na cestu. Teď jsem zase říkal já. Vidíte vy chytráci: německy mluvíte, německé noviny čtete a nebýt mne, tak se nedostanete ani do Plzně. Největší z toho měl radost Strychýř, ten mě líbal a bral okolo krku a říkal: k tobě mám největší důvěru.
Když jsme přijeli do Plzně, dostali jsme 3 dny dovolenou, abychom si přivezli zednické nádobí. Firma byla z Plzně a to Müller a Kapsa. Ještě tam také byla vídeňská fa „Union“, tam byla ještě větší lumpárna. U té pracoval Frant. Škrdleta, měl za ženu sestru paní Moudrý. Jinak tam byl z každé vesnice nějaký známý. Z Křeslic Tůma Josef, ten byl se mnou a spali jsme společně v jedné ubikaci. Nejdříve jsme byli ubytováni v neomítnuté stavbě vyšší státní průmyslovky na Klatovské třídě. Okna byla z poloviny zašalovaná z prken a starých oken. Dlažba tam nebyla, stropy betonové, takže odevšad čišela zima. Chodili jsme v civilu nebo jsme mohli chodit v civilu a nosit vojenskou čepici, jako že jsme komandovaní vojáci.
Byli jsme tam tři druhy dělníků – civilové, osvobození a komandovaní. Plat jsme měli 75 haléřů za hodinu, zedník nebo tesař a dělníci měly 65 haléřů. Menáž karta na týden stála 22 korun a strhávali nám poplatek z deky. A z těch vojenských hadrů jsme také museli platit. Takže tomu dělníkovi nic z výplaty nezbylo, jen tak že vyšel. Mně z toho zbylo tak na tu jízdu vlakem, za poloviční lístek stála cesta sem a tam 9 korun.
Vystřídal jsem se tam u mnoha mistrů a na všech různých pracích. Postavilo se tam hodně objektů, a to dvě mechanické dílny, kantýna, nová slévárna, patronka, jeden velký magazín, který měl celou kostru z traverz. Každý ten objekt byl 120 m dlouhý a 120 m široký, 18 m vysoký s betonovou střechou. Také jsem pracoval na Borech, kde byly dřevěné baráky pro strážní službu. Tam jsem byl ještě s jedním a stavěli jsme tam kamna z cihel a dláždili jsme rigoly. Pak jsem začal zase na pecích ve slévárně. Taková pec odolala takových osm až deset týdnů a musela se stavět znovu. Pak mě ten mistr chtěl do Nýřan, já jsem nechtěl, že to budu mít zase ještě dál domů, a tak jsme se domluvili, že jsem s ním šel. Ono totiž se tam stavěly v lese ty domky na zpracování třaskavin. To se stavělo za ty, jak v květnu 1917 vylétly v Bolevsi do povětří. Z té školy nás vystěhovali. Ta se dodělávala a nás dali do dřevěných baráků za Škodovi závody za město. Jezdil jsem domů každý týden, také jsem vozil chleba Václavu Kalimonovi, byl tam u strážní služby. Chodil jsem za ním do ubikací do Škvrňan do školy.
Jak se tehdy říkávalo, pracovalo ve Škodovce 36 000 lidí všech povolání. A ta cesta domů stála vždy za to. V sobotu večer jely dva vlaky za sebou na Prahu, ve čtvrt na sedm a v sedm hodin jel druhý díl. To bylo boží dopuštění, když vlak přijel. To každý spěchal, aby si sednul. Když se mu to nepovedlo, tak musel stát celou cestu. V pondělí ráno to bylo to samé. Nasedal jsem na vinohradském nádraží, a to už jsem stál až do Plzně a to pořád po cestě přistupovali. A tak mě nakomandovali ještě dál, to bylo o tři stanice dále a to Tlučná, Vejprnice a Nýřany. Z nádraží to bylo na Züglerův důl (Zígler šachta) dobrou půl hodinu cesty a ty boudy na ty třaskaviny byly zase ještě dobrou půl hodinu v lese. Bylo jich celkem 37, to v takovém terénu, jako je u kapličky ve Štípence. Stavěly se v břehu stráně a strany se navážely, když by to explodovalo, aby to nemohlo na strany, nýbrž nahoru. Některý domek měl podlahu prkennou, většina jen hliněnou, udusanou a okenice.
Na Züglerově dole se stavěla elektrárna pro Škodovku a zároveň se již stavěly sloupy do Plzně. V okolí se tam dolovalo, tento důl byl později otevřen za republiky a fárá se tam ještě dnes. Tehdy tam bylo více Němců než Čechů. Byla tam taková luka jako v Botiči a já tam honil ty kluky skopčácký, když tam pásli krávy a sházeli mi vozíky z kolejí dolů. Pracoval jsem tam se dvěma Němci na těch kolejkách, které byly podle terénu také až 3 m vysoko na lešení. Neměl jsem to tam špatný, mistr mi přál, psal mi i hlídku. Vše se dělalo pod vojenským dozorem a na všem se ti vojenští hodnostáři ulejvali. Tak jako to bylo na frontě v poli, tam byli důstojníci, poručík, nejvíc nadporučík a to ještě samí záložní a ti aktivní se vzadu ulejvali. Tak jsme se ještě s jedním kamarádem domluvili a více jsme tam nejeli. Bylo to asi měsíc před převratem a začal jsem dělat v Hostivaři. Když byl převrat, tak jsem si tam jel pro kufr s nádobím a měl jsem tam také mojí vlastní deku. Mistr mi říkal, abych tam zůstal, že se budu mít dobře, že tam vydělám hodně peněz. Já ale né. Sebral jsem si své a jel jsem domů. Na nádraží zase byli ulejváci v podobě sokolů, kteří prohlíželi zavazadla a chtěli mi vzít i moji vlastní deku. Pracoval jsem dále v Hostivaři, vojáci jezdili z fronty, bída byla o chléb a tam se fasovala mouka.
Bylo to asi třetí týden po převratu, když jsem přišel z práce domů a měl jsem doma povolávací lístek, který zněl: jelikož jste se vzdálil dobrovolně svého pluku, ihned do 48 hodin narukujte! Tak jsem zase v pondělí ráno jel do Plzně. Hlásil jsem se tam ve vojenské kanceláři v jedné továrně u zastávky, kde byli šarže důstojníci a šikovatelé. Nechtělo se mi tam líbit, jeden nadporučík mi říkal, jestli chci dovolenou, já že ano a jak dlouho? On říká, že mi může dát 3 dny. Říkám, že je to málo a on říká, domů se dostanete a můžete být doma až si pro vás přijdou. To mně přece nestojí za to, napište mně, kam mě chcete dát, a já jdu. Napsali mi to do kasáren do praporní kanceláře, tam odtud mě dali ke strážní setnině hned vedle. Známých tam bylo dost, nedělalo se nic, jenom se každý válel na kavalci. To začalo to bratříčkování, s každým jednali jako rovný s rovným, a to se mi nelíbilo, protože to mnozí využívali a neuklidili si ani na cimře. Když přišel kuchař a říkal, pojďte se mnou dva hoši fasovat, žádný nešel. A kradlo se tam, že to dále nešlo, deky nebo boty, až jsme si jednoho vyčíhali a ještě než vyšel z brány, tak jsme ho chytli a také jsme mu to dali, jak se patří. Jeden zase si přišil ty tři nudle a byl hned četař a dělal písaře u strážní v kanceláři. Bylo nás několik, kteří jsme s ním byli u štábu, a pak šel s námi na komandýrku. Tak jsme ho vyslýchali a chtěli papíry. Nic neměl, hned jsme mu nudle očesali.
Přišel k nám nadporučík Klement, kdo by s ním jel na rekvizici zbraní do pohraničí. Žádný s ním nechtěl jít, až viděl mě a říká: pojď se mnou ty klacku! Tak jsem šel já a pak se jich teprve hlásilo, že je ani nechtěl. Sbírali jsme zbraně, vozili na vlak a posílali do Plzně.
Před Vánocemi jsme přijeli a jeli jsme na dovolenou, a po Novém roce začali postupně podle ročníků propouštět domů. Bylo nás několik ročníků 1909, 1910, 1911, 1912 atd. V prvé řadě propouštěli nejstarší tři ročníky. Byl jsem superarbitrován, dávali mně různá místa zaměstnání např. k pohraniční stráži, k četnictvu a ještě mnoho jiných a to všechno jsem odmítnul, byly to malé platy, kupříkladu u četníků. Až teprve později Švehlova vláda jim upravila plat s přídavkem na děti. A tím moje vyprávění na základě pravdomluvnosti končí.
Vzpomínky mého hasičského života
Jak již jsem na straně osmé zmínil, byl u nás v obci v roce 1902 založen hasičský sbor. Bylo mi tehdy 12 roků a již jsem se tehdy jako kluk do hasičství vžíval. Tehdy ještě nebyly ustanoveny ženské odbory nebo hasičské mládeže. Členem hasičského sboru mohl být každý uvědomělý občan starší 18 let. Jisté je, že se členové hasičských sborů plně těmto úkolům věnovali, poněvadž tou dobou, jak je mi známo, bylo více jak 50 % obydlí kryto buď došky nebo šindelem. V dnešní době to snad je ještě jenom jakási památka pro příští generace, aby viděli, jak vypadala krytina z došků nebo šindele. Při takovém neštěstí ohněm si nemohli ani postižení vynést ten chudý nábytek. Některé okresy na to dbaly, aby obce měly hasičské sbory, třebaže byly některé vesnice docela malé.
Ku příkladu Šeberov byl počtem pop. čísel více jak jednou větší, ale hasičský sbor tam byl založen mnohem později. To samé Háje, tam byl založen hasičský sbor až r. 1922. Ale zde záleželo ještě na jiných okolnostech, aby si nastávající členové uvědomili, jaké povinnosti na sebe berou. Neboť hasičské stanovy sborové dokazují tím členstvím lásku k bližnímu, lásku k vlasti a veškerou pomoc při požáru, povodni a jiných přírodních živlech. Proto se také rozjížděli členové výboru okresních žup a přesvědčovali občany, vedle okresní správy politické, pro založení hasičských sborů v obcích. A tím také došlo k založení dobrovolného hasičského sboru v Újezdě u Průhonic, kde se konala ustavující schůze 6. ledna 1902. Hlásili se zde přistoupivší členové a volil se zároveň výbor činovníků sboru a hodnosti všeho členstva.
Členové:
Josef Kulhavý, rolník, nar. 14. 3. 1839, den přijetí 6. 1. 1902 – starosta sboru
František Růžička, hostinský, nar. 27. 12. 1862, dne přijetí 6. 1. 1902 – velitel sboru
Antonín Řehák, rolník, nar. 14. 11. 1862, den přijetí 6. 1. 1902 – podvelitel sboru
Alois Hrdlička, hosp. pojezdný, nar. 2. 2. 1876, den přijetí 6. 1. 1902 – sbor. Jednatel
Jan Drahorád, hostinský, nar. 18. 6. 1860, den přijetí 6. 1. 1902 – pokladník
Václav Rožkota, kovář, nar. 28. 10. 1858, den přijetí 6. 1. 1902 – dozorce náčiní
František Mračno, poklasný, nar. 18. 2. 1869, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Jan Štěpán, zedník, nar. 4. 5. 1876, den přijetí 6. 1. 1902 – člen výboru
Karel Smolík, zedník, nar. 9. 6. 1858, den přijetí 6. 1. 1902 – náhradní člen výboru
Josef Vaníček, zedník, nar. 14. 11. 1876, den přijetí 6. 1. 1902 – trubač
František Štěpán, hajný, nar. 4. 12. 1839, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Josef Bíbrdlík, zedník, nar. 10. 1. 1881, den přijetí 6. 1. 1902 – četař
Jaroslav Horáček, zedník, nar. 26. 3. 1881, den přijetí 6. 1. 1902 – lezec
Bedřich Kocourek, zedník, nar. 6. 3. 1884, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Václav Krištof, zedník, nar. 25. 11. 1879, den přijetí 6. 1. 1902 – lezec
Josef Kalimon, zedník, nar. 18. 10. 1883, den přijetí 6. 1. 1902 – lezec
Jaroslav Horáček, zedník, nar. 25. 3. 1881, den přijetí 6. 1. 1902 – lezec
Bedřich Smolík, nar. 4. 2. 1884, den přijetí 13. 1. 1903
Bedřich Kocourek, nar. 6. 3. 1884, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Václav Kalimon, čeledín, nar. 28. 5. 1879, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Jan Bejr, kovář. Dělník, nar. 29. 6. 1876, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Václav Böhm, čeledín, nar. 29. 6. 1882, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Václav Vaníček, zedník, nar. 24. 10. 1879, den přijetí 6. 1. 1902 – stříkačník
Václav Zoubek, hospodář, nar. 20. 10. 1878, den přijetí 1. 7. 1902 – jednatel
O dva roky později se přihlásil ke sboru dobrovolných hasičů br. Václav Rožkota mladší 1904. Dále se přihlásil br. Antonín Vaníček r. 1909. Hasičský sbor byl odběratelem tisku „Hasičské rozhledy“ od roku 1904. Veškeré ročníky has. rozhledů byly uloženy v hasičské knihovně, dále tam byly knihy obsluha has. stříkačky, cvičení se žebříky atd. Zachovalo se ještě nějaký čas po revoluci, kde byly knihy kromě vzdělávacích i zábavné a velice hodnotné.
Založením skupiny svazu mládeže a jejím umístěním na MNV se všechny tiskoviny hodily do sběru starého papíru. S tím se také ztratily různé zápisy hodnotné ceny. Brzy po založení prodělal náš hasičský sbor křest ohněm v Nupacích, kde shořely ve dvoře hospodářské budovy. Další případ byl ve Štítě, kde blesk zapálil budovu, přestože ona budova měla hromosvody, které nefungovaly. A v tom týdnu ještě vyhořela stodola v Křeslicích, kde byl oheň založen. A ještě jeden případ, který stojí za zmínku se stal v Hrnčířích r. 1911, kde ve dvoře majitele p. Krátkého vypukl požár, kde i nějaká prasata uhořela, jakých byl velkých rozměrů. Tehdy se náš sbor také plně zúčastnil a my mladíci jsme tam utíkali přes pole pěšky, takže jsme tam byli dříve nežli přijeli po silnici na Hole a Rozkoš na místo. Odtamtud se přijelo kolem půlnoci a zašli jsme do hostince na pivo, domů jsme šli v 1 hod. A sotva jsme ulehli, již trubač troubil na poplach, že hoří v Křeslicích. Znovu jel náš hasičský sbor do Křeslic, kde hořela p. Hankeho stodola. Domů jsme jeli až ráno, aby mohli jít hasiči včas do práce.
Dále jsem už nebyl ničeho pamětliv, jelikož jsem šel na vojnu a další pokračování začíná počátkem r. 1919. Bylo to 6. ledna, kdy byla svolána ustavující schůze, a na této schůzi se jednalo o znovuzřízení hasičského sboru, který byl touto krutou válkou připraven o dobré členy, otce rodin, jimž nebylo osudem dopřáno vrátit se ke svým drahým. A ti, kteří stáli u kolébky sboru, byli již staří, někteří zemřeli a jiní přesídlili. Členové padlí ve světové válce byli dva bratři Kalimonové, Josef a František. Při zahájení této ustavující schůze bylo jich vzpomenuto a povstáním jim byla věnována posmrtná vzpomínka. Z nejstarších členů tu byli bratři od kolébky – Bíbrdlík Jos. a Kalimon Václav, další členové Rožkota Václav, Vaníček Antonín a Růžička Čeněk. Dále se přihlásili: František Drahorád, Václav Bíbrdlík, Vendelín Poustka, Josef Moudrý, Václav Doležal, Josef Růžička, Josef Smolík, Antonín Stoklasa, Josef Koníček, Antonín Kocourek, Josef Drahorád, Miloslav Kulhavý, Václav Kocourek a Václav Mračno.
Dále bylo přikročeno k volbě činovníků sborových:
Procházka Antonín starší, starosta sboru – starosta obce
Josef Bíbrdlík, velitel sboru
Václav Rožkota, náměstek velitele
Josef Smolík, jednatel – matrikář, vzdělavatel
František Drahorád, pokladník
Václav Doležal, dozorce náčiní
Vendelín Poustka, revizor účtu
Josef Růžička, revizor účtu.
Po válečné době ve svobodné vlasti počalo hasičstvo i s cvičením sekyrkovým a to mnohým členům sboru se nechtělo cvičit, tak že se jich mnoho vystřídalo. Jedni vystoupili a druzí se přihlásili. Jako sborový jednatel měl jsem několik hodností a to matrikáře, vzdělavatele a vedoucího samaritánů. Zahajoval jsem schůze místo starosty sboru, protokoloval jsem veškeré návrhy a odhlasované usnesení. Nadarmo se dříve nepsalo, že jednatel je matkou sboru. Za dobu mého působení v hodnosti jednatele od r. 1919 do roku 1956, tedy za plných 37 roků, se těch členů vystřídalo, že by pouze jména bylo jedna strana této knihy. Přes veškeré pronásledování po stránce politické nevzdal jsem se myšlenky s tím praštit jako jiní, ale zůstal jsem věrný ideji hasičské. A že jsem to položil, to už bylo po těžké chorobě v nemocničním ošetřování. Četl jsem pilně hasičské rozhledy a zjistil jsem, jak žádat o podporu z věčného fondu pro účely hasičské. Z dřívější doby, od r. 1902, nebylo o podporu vůbec žádáno a sbor potřeboval hlavně hadice o průměru 52, takže jsme obdrželi už několik dílů hadic. Členové sboru začali cvičit sekyrkové cvičení a to „Novákovo“ a „Forejtovo“. Abych pravdu řekl, nejdříve začal cvičit sbor v Mnichovicích, kde měli dobrého instruktora bratra Kropáčka, kde jsme byli účastněni na župním sjezdu. Dále jsme byli na župním sjezdu druhý rok ve Stránčicích, kde měli již motorovou stříkačku systém Delahaj, francouzský typ, zástupce inženýr Bohuslav Ebert, Praha VIII. Tento typ motorky měli městští hasiči ve Vršovicích již r. 1912. Dále jsme zase cvičili v Mnichovicích na hřišti, dříve to bylo na náměstí v obci. Bylo několik druhů cvičení, to bylo ve čtveřici, ale nejlepší bylo cvičení „Bergmanovo“ z Újezda nad Lesy. Cvičilo se ve trojici a to dvě ženy a jeden muž. Na okrskových cvičeních měli jsme vždy zvláštní vystoupení Bergmanova cvičení a to v Čestlicích, Křeslicích, Petrovicích, Šeberově a na Hájích 1932 a v Újezdě na okrskovém cvičení. Zároveň jsme měli všude veřejné vystoupení i žactva.
Co se týče požárů, každý rok se vyskytl nějaký požár ve vedlejších obcích. Od blesku vyhořelo u Šafránka v Holi v roce 1923, v roce 1926 od blesku v Křeslicích domek Zahrádkův, jednou zase u Štítu žebřiňák slámy a pak nahoře v Šeberově domek. Až v roce 1931 vznikl velký požár v Průhonicích ve dvoře, kde od mlátičky chytlo obilí na fůře a od toho stodoly. Bylo to večer v 7 hodin a bylo to vidět daleko široko. To již bylo hodně motorových stříkaček a některé sbory byly volány telefonicky, a to z Prahy, ze Říčan a Uhříněvse. Dále zde byli z Kunratic s motorkou a z Libuše. Oheň vznikl následkem přehřátí hřídele na lisu, kde se navinovala sláma a provázky a dlouhá doba provozu, aniž by se mazalo. V roce 1932, bylo to v sobotu před havelským posvícením, večer šla paní Marie Kocourková s vodou k obecní studni, a jak byly ještě vrata do silnice otevřeny, viděla ve stodole na mlatě oheň z té strany do zahrady, pokřikem volala lidi k ohni, jenže v tom okamžiku byla stodola plná plamenů a na mlatě celá mláticí garnitura, která již také hořela, že nebylo možno ji zachránit. Stodola plná obilí a voda na blízku žádná, neboť návesní rybník byl vypuštěn, takže jsme stříkali z obecní studny s ruční stříkačkou. Co jsme se zde takhle namáhali s ručním pumpováním, hořela již i Srbova hospoda. V prvé řadě lidé se rozběhli k Procházkovům a žhář to využil a utíkal do hospody, kde ukradl peníze Václavu Hráškovi a aby zahladil stopy, tak to znovu zapálil. Lidé v tom zmatku každý utíkal domů, maje obavy ještě z dalšího ohně. Byli voláni pražští hasiči, kteří také v několika minutách přijeli a vršovický požární sbor a uhříněveský sbor. Pražští táhli vodu ze Sukova na stodolu, vršovičtí táhli vodu z nádržky na stodolu a uhříněveský táhli vodu ze Sukova na hospodu. Organizoval jsem to s bratrem Vaníčkem na hospodě, aby se nic neukradlo, neb se všechno vnitřní zařízení vynášelo na náves k váze. K ránu ke mně přišli četníci a vyptávali se mě na podrobnosti, kdo to ve vsi mohl udělat. Říkám, nerad sahám někomu do svědomí, ale udělat to mohl jedině ten, kdo zde byl s poměry dobře obeznámen, jak by věděl, že Hrášek si dával pod hlavu peníze.
Sloužil tady Antonín Dřízhal, teď slouží v Dobřejovicích. Tak si za ním druhý den došli a počkali si na něj, až přijde z Uhříněvse, neboť již z těch peněz dělal nákup. U Procházků jsme ještě byli po tři dny, stále to ještě hořelo a v blízkosti byly dva stohy se slámou, najíst a napít jsme chodili domů. Žháře odvedli a zavřeli, byl potrestán 6 ti léty odnětím svobody, ale státní návladní se odvolal proti nízké výměře trestu a byl souzen znovu a dostal 13 let. Ty odpykával na Borech v Dobřanech. Za jeho slušné chování v době amnestie mu také něco odpustili.
My jsme jako členové sboru uvažovali o tom, že není možno nadále hasit s ruční stříkačkou, že budeme hledět si zakoupit motorovou stříkačku sami. V Průhonicích již stříkačku koupili, byla z nějaké konkursní podstaty a neměli na ní ani certifikát, který si museli sami shánět, aby dostali subvenci. Našli se takoví lidé v obci i v Průhonicích v záložně, abychom od koupě upustili, že mají motorovou stříkačku v Průhonicích.
Můj otec říkal, že je to právě padesát let co v obci hořelo u Procházků (dříve u Chlebnů) od blesku. Na žádost zaslanou obecnímu zastupitelstvu o podporu, dovolili hasičskému sboru po dva roky si ponechati zemskou dávku ze zábav, ovšem těch 25 %, které z toho přicházely pražskému nemocničnímu fondu, jsme museli odvádět. Odřekli jsme se všech diet cestovného, něco jsme již měli a za dva roky jsme měli hotovost 10.000 Kč. Upsali jsme se svým majetkem jako ručitelé a již se jednalo o koupi. Žádný z nás tomu nerozuměl jako bratr Poustka, co jsou válce ležaté a válce stojaté atd. Byli jsme ve Vršovicích se dívat na stroj a v Sokolské třídě, kde měli čtyři stroje, a velitel Chaloupka nám dal šoféra na vysvětlení, sám pak nám doporučoval firmu inž. Bohuslav Ebert., Praha-Libeň. Vyžádali jsme si nabídku, kterou jsme dostali a přikročili k jednání. Nabízeli nám ještě jiné firmy, které jsme odmítali. Tato fa nám vyšla benevolentně vstříc, to by nám neudělal ani druhý ze sta. Ve všem nám dobře radil a velké výhody činil, byli jsme první my z okolí, že se budeme vychloubat s jeho strojem. Dodá nám stroj s motorem Škoda 32/35 HP za cenu 22.000 Kč a 200 metrů hadic č. 8 za cenu 4.000 Kč s veškerým příslušenstvím. Hotovost 10.000 Kč dostane po dodání stroje, subvenci 5.000 Kč po obdržení a ostatní peníze až po roce bezúročně. Stroj byl předveden v Křeslicích, kde byli zástupci sboru Čestlice, kteří též objednali si stroj a později Petrovice a dále Vestec. Měli jsme ujednáno, že peníze na doplatek nám půjčí pan Hrášek na 5% úrok.
Usnesením obecního zastupitelstva to padlo a obec doplatek zaplatila. Motorovou stříkačku jsme obdrželi v podzimku v roce 1934. Na obsluhu byl pověřen bratr František Suchopár. Byl to jeden z nejlepších pracovníků u stroje. Pomáhal jsem mu ta prvá léta stroj protáčet za 18 nebo 20 °C mrazu a stroj nebyl zajetý. To byly puchýře na ruce jak pětikoruna.
V roce 1935 bylo v Průhonicích župní hasičské cvičení na počest 50ti letého trvání sboru, kde jsme se zúčastnili cvičení. Bylo to na hřišti blízko holské kovárny. V měsíci dubnu v roce 1937 k ránu ke čtvrté hodině houkaly sirény v Uhříněvsi volajíce o pomoc a již jsem slyšel i hlasy na silnici, že v Uhříněvsi hoří. Rychle jsem se oblékl a utíkám ven, kde již taková záplava. Rychle nás přispěchalo více a k Poustkům pro dopravu a již jsme jeli. Byli jsme na místě čtvrtí, dříve nežli ty okolní sbory. Hořel v Uhříněvsi mlýn a my jsme rychle zasáhli a hned na místě jsme dostali pochvalu od župního velitele br. Lad. Křečka. Byli tam i sbory, které přijely a né roztočit motor. Vodu jsme brali z potoka v Benické ulici. Tento požár byl také založen zaměstnaným tam úředníkem, který udržoval milostný poměr s manželkou majitele mlýna. Byli dohodnuti na tom, že dostanou vyplacenou velkou pojistku, a že vezmou draka. V květnu šel onen žhář po třetí k odvodu do Říčan, kde v opilém stavu všechno na sebe prozradil. Ona mu vzala advokáta a ten ho navedl, aby říkal, že to zapálil večer a advokát ho hájil tím, že to musil udělat někdo jiný, když to chytlo už ve čtyři ráno a tím byl osvobozen!
Stále jsme udržovali stroj v nejlepším pořádku a mnohokrát jsme čerpali vodu z rybníka do Státn. dvora v Újezdě a i v Milíčově. Za Průhonicí u křížku jsme vyčerpali vodu ze studny kvůli vyčištění u Dvořáčků, v r. 1940 hasili kolnu se slámou, kterou děti zapálily a mnoho jiných odčerpávání nebo načerpání proti hrazení pohonných hmot jsme udělali.
Hasičský sbor měl též členy přispívající, a to muže i ženy. Tyto členy sbor zval na výroční schůze, aby je mohl přesvědčit o vykonané práci za minulý rok. V případě, že některý z členů zemřel, šli jej členové sboru doprovodit na poslední cestě, a každému byl zakoupen věnec. Bylo to hezké sice, ale přece jenom ta převýchova nebyla taková, jak by měla být. Pohřbu se většinou účastnili jedni a týž členové. Na všem se chytračilo. Ať již to bylo v soukromém životě, ve spolku nebo v úředním povolání. Lidé, kteří měli vést druhé příkladem, byli největší nenažranci mstiví a schopni udávačství. Každá válka přináší demoralizaci /zkaženost/ národa. Za okupace jsme vyprovodili jednoho hasičského činovníka, který byl zároveň představeným obce. Za svého působení v okupaci se zpronevěřil 90ti % občanům, poněvadž když si někdo zabil to prasátko a on to měl propsat, zvláště byla-li to nutná porážka, tak se s každým chtěl rozdělit a nakonec zemřel hlady. Dvěma občanům pomohl k pokutě, z nich jednomu skrze obilí, druhému skrze odevzdání koně a třetímu pomohl přímo do trestnice na 14 dní na Pankrác a ještě k pokutě. Občanskou povinností bylo ho doprovodit, takže jsme ho doprovodili na té poslední cestě v květnu roku 1943, kde i duchovní hodnostář pan farář Hudec mimo jiné pravil: Ušel jsi zaslouženému trestu! Neboť kdyby se byl dočkal osvobození, zajisté by si přišel na své. Proč to píši? Jsou to mé vzpomínky uchované v paměti od mládí až do pozdního stáří, kdy již se mi i třese ruka při psaní, že musím tužku odložit. Pravdou sice je, že všichni lidé jsou dobří, ale že mají sklony ke špatnostem. Vzpomínám též elektrizace obce, která byla provedena r. 1926. Sekundární síť a vnitřní instalaci provedla fa. Hora z Kamenného přívozu. Transformátor jsem stavěl já, pod dozorem stavitele Dvořáčka. Je to jedna veliká vymoženost dnešní doby, ale také je třeba velké opatrnosti zacházení s ní, následkem zranění nebo ohně. Je třeba stále připomínat občanům, jak předcházet požárům. V JZD k nim stále a stále dochází.
Zákonem o pozemkové reformě obdržela obec lom ve skále na lámání kamene a dělání štěrku na správu cest. Dále dva rybníky do obecního hospodářství: Návesní a Sukov. Dále pole a louku v rybníčkách 36/1 a 39/1 čís. pozemkových parcel. Peníze jako záloha byly na to vloženy, ale správa panství po nějakém roce si skálu přivlastnila. Na rybnících právo vlastnické zůstalo. Obec hospodařila sama, koupila násadu, dala nové potrubí a vypouštěcí zařízení do obou rybníků a opravu hrází, to bylo v r. 1931, kdy se vyvážel i rybník Návesní a vysázely se na hrázi vrby vlásečnice. Toho bahna se vyvezlo ani ne polovina.
Na koupi ryb byli uchazeči z členů obecního zastupitelstva, kteří bez práce chtěli vydělat velké peníze. Akci tuto vedl již zesnulý R. V., který za ryby platil 700 Kč za 1q a 1000 Kč za 1 q tržil od obchodníka Šainy z Nuslí. Ryb v obou rybnících bylo kolem 10 ti q, a ty si rybář Šaina vylovil se svými lidmi. Tomuto nešvaru učinil konec zesnulý Žemka Kajetán, který vše vyšetřil, a oni tři kumpáni museli peníze vrátit.
Co se týče toho pozemku, jak jsem uvedl výše, čísla parcelní 36/1 a 39/1, to pronajímala obec těm bezzemkům, kteří byli v přídělu odkopnuti. Byly tam i vzrostlé stromy a obec to chtěla udržet, usnesením občanstva to nazváno „Masarykův sad“ a v roce 1937 dala pořídit na pozemku tabuli téhož jména a konala se slavnost, kde byly zastoupeny veškeré korporace místní, i pěvecký kroužek z Hostivaře. Ten den měl zároveň pohřeb bývalý můj stavitel František Dvořáček starší. Po čase se jednotlivci začali ucházet o stavební parcelu a nadřízené orgány jim to povolily.
To už je asi vše z mých pamětí, jinak už končím pro nedostatek místa a z poslední doby, že je vše zastavěno, soukromé hospodářství se zrušilo a buduje se stát socialistický. A proto milý čtenáři udělej si z poslední doby úsudek sám, který se nachází v době kolektivního hospodaření.
| # | Soubor | Velikost souboru |
|---|---|---|
| 1 |  List domovský pana Smolíka | 392 KB |
| 2 | Vysvědčení pana Smolíka z roku 1906 | 348 KB |
| 3 | Lístek na přípověď pana Smolíka | 260 KB |
| 4 | Vojenský život pana Smolíka | 450 KB |